Svou zkušenost na zimních olympijských hrách v Pekingu nám popsala Vendula Přibylová. Hokejová útočnice z Olomouckého kraje v současné době hraje ve Švédsku za tým AIK Hockey Dam. Její první účast na olympiádě byla však poznamenána koronavirovou pandemií.
Jak byste popsala vaši zkušenost ze zimních olympijských her?
Vnímám to tak, že je to něco, k čemu jsem posledních pár let směřovala a věnovala tomu veškerou svou přípravu. Byl to pro mě jakýsi cíl. Takže být tam a zažít si všechno na vlastní kůži byl opravdu skvělý zážitek.
Mohla byste popsat, jak vypadal takový váš den na olympijských hrách v Pekingu?
Úplně nevím, jak to vypadá zvenku pro nesportovce, ale tolik toho nebylo. Vlastně se ani moc dělat nedalo. Náš den nezačínal příliš brzo, nebylo kam spěchat. Vstávaly jsme okolo deváté a před snídaní jsme každý den musely na test. Aréna byla trochu dál, takže cesta nám zabrala asi třicet nebo čtyřicet minut. Na zimáku jsme pak trénovaly vždycky dvě až tři hodiny, no a potom zpět do vesnice. Tím ty dny víceméně končily, někdy jsme se ještě scházely večer u videohovorů.
Jak hodnotíte situaci okolo koronavirové pandemie na ZOH?
Samozřejmě se musely nosit respirátory, ale člověk už na to byl tak nějak zvyklý. Těžko můžu porovnat, jaké by to na olympiádě bylo za „standardních podmínek“, protože letos jsem byla poprvé. Ale tyhle podmínky a opatření proti koronaviru jsme měly nastavené na všech turnajích prakticky od začátku pandemie, takže to pro nás nebyl až takový šok.
Cítíte hrdost nebo radost? Nebo je to pro vás rutinní záležitost, když jste již ČR reprezentovala na tolika mistrovstvích světa?
Bylo to úplně něco jiného. Olympiáda člověka úplně pohltí. Jak tam poprvé vejde na halu, vidí olympijské kruhy, je to něco jiného než mistrovství světa. Musím říct, že nervozita a tlak tam ze začátku byly, ale jakmile jsem se dostala do zápasového tempa, tak už jsem je tolik neřešila. Nechci říct, že jsem to pak vnímala jako každou jinou akci, ale už pak ze mě ty pocity opadly.
Jak se vám líbila spolupráce s Vašimi spoluhráčkami? Váš trenér Tomáš Pacina v rozhovoru pro ISport.cz uvedl: „Je třeba nastavit podmínky, které tady ještě nikdy nebyly. Musíme pracovat úplně jinak, dlouhodobě. Ne se sejít jednou za pár měsíců s tím, že dáme dohromady nějaký tým,“ souhlasíte s tím? Myslíte si, že by tato skutečnost významně ovlivnila vaše šance na medaile?
Já si myslím, že s touto myšlenkou při naší přípravě pracoval. Snažil se, abychom kempů měly co nejvíc, protože je to pravda. Nemůžeme se sejít jednou za rok a doufat, že se z nás za týden stane nějaký extra tým. Člověk se musí znát, musí si něčím projít. Samozřejmě, nebyly to jednoduchý dva roky, ale věřím, že těch kempů a akcí jsme měly, co to šlo. Těžko říct, jestli kdybychom jich měly víc, bychom měly větší šance na medaile…
Který ze zápasů vám osobně připadal nejvyrovnanější?
Herně byl nejspíš nejvyrovnanější, co se týče týmů, asi zápas s Japonskem. Já jsem se ale nejlépe cítila, nebo si myslím, že jsem nejlépe hrála, v zápasu se Švédskem, který jsme vyhrály 3:1, tuším.
Dokázala byste vysvětlit proč?
Nevím, možná jsem to považovala za jakousi prestiž, tím že hraju ve Švédsku. Já ty hráčky vlastně znám, nebo je potkávám. Nevím, čím to bylo, ale myslím, že se mi ten zápas individuálně povedl, nebo celkově i naší lajně.
Na váš výkon navazuje moje další otázka. Upozornily vás zápasy z her na něco, v čem se chcete do budoucna zdokonalit, vy jako hráčka?
Pravděpodobně největší srovnání jsem dostala ve čtvrtfinále, kdy jsme hrály utkání s Amerikou, s top týmem ženského hokeje. Poznaly jsme, kam až se můžeme dostat, ať už skrze nějaké herní činnosti, tak rychlosti a skills. Tenhle zápas nám hodně ukázal, kde máme mezery. Myslím si, že pro mě osobně to byla otázka fyzické kondice.
Čím si myslíte, že to je, že jsou na tom Američanky lépe?
Jejich vzájemná konkurence je větší. Vybírají tým z mnohem větší základny hráček. Myslím si, že tam mají velmi dobře nastavené podmínky. Hráčky za univerzitní ligy jsou víceméně profesionálky.
Vy své mezery shledáváte ve fyzické kondici a kdybyste mohla mluvit za tým? Jaké mezery nebo slabiny měl váš tým?
To asi nedokážu říct, faktorů tam bylo více. Ale myslím, že v tomhle zápase jsme podaly výborný výkon a že nikdo nečekal, že odehrajeme takto vyrovnané utkání s Amerikou.
Mohla byste popsat, jaký je největší rozdíl mezi českým a švédským ženským hokejem?
Ve Švédsku má ženský hokej obrovskou podporu, která se neustále prohlubuje. V Česku se to taky zlepšuje, ale jedna z nejlepších evropských ženských hokejových lig je ve Švédsku, což se o Česku bohužel říct nedá.
Jak hodnotíte postavení ženského versus mužského hokeje ve společnosti?
V porovnání s ženským hokejem je podpora a pozornost u mužského hokeje obrovská, co si budem. S tím pak souvisí i peníze a marketing, takže pro ženský hokej je to těžký, ale musím říct, že v posledních letech se podpora zvedá i nám. Zvlášť třeba během olympijské sezóny se o nás začalo zajímat více lidí a taky ohlasy z olympiády jsou fakt výborný. Pořád se ale bohužel najdou lidi, kteří se diví, že ženy hrají hokej a že patří mezi olympijské sporty.
Jaká byla vaše hokejová zkušenost ve Státech? Mohla byste ji porovnat se Švédskem?
Já jsem v Americe studovala čtyři roky na univerzitě, tam byl hokej propojený se školou. Podmínky a zázemí univerzitních sportů a lig jsou na profesionální úrovni, i když člověk profesionál není. Amerika je úplně jinde, co se týče jak zázemí, tak i finanční podpory. Na Švédsko si ale nemůžu stěžovat, přestože to tady není nastavené jako v Americe. Já bohužel profesionálem nejsem, nedostávám peníze za hokej, ale klub se mi snaží co nejvíce vycházet vstříc.
Takže nedokážete říct, kde to bylo horší a kde lepší? Každé má své plusy a mínusy?
Musím přiznat, že mně Amerika nesedla ani osobnostně. Samozřejmě, všechno má své výhody a nevýhody. Například i styl hokeje je jiný jak v Americe, tak ve Švédsku. Amerika mi prostě nesedla ani hokejově, ani osobně. Beru to ovšem jako obrovskou zkušenost.
