Jan Lisický vede kriminálku Olomouckého kraje už sedmým rokem. Jeho odbor vyšetřuje vraždy, loupeže, znásilnění dětí, nebo třeba drogovou trestnou činnost. V plukovníkově kanceláři mimo jiné visí obrázky polských okřídlených husarů a šlechtický erb. „Lisičtí jsou původně zemanský rod z Polska, na území Moravy jsme přišli s polskými husary,“ vysvětluje výzdobu své kanceláře Jan Lisický. Nynější šéf olomoucké kriminálky začínal, stejně jako většina policistů, od nuly, na obvodním oddělení.
„Jsme na místě činu, kde je například mrtvá a ošklivě zavražděná žena. Občané jsou šokovaní, konsternovaní, všichni událost sledují a věnují jí obrovskou pozornost,“ nastiňuje možnou situaci na začátku vyšetřování vedoucí kriminálky Olomouckého kraje. „V tom okamžiku už jsme ve skutečnosti s mým týmem jinde. Jistě, mám tam pořád vyšetřovatele, kteří ohledávají místo činu, ale operativa už přímo na místě není, prohledává okolí a zjišťuje spoustu dalších věcí. Musíme jít do domů, hospod, opodál je hasičská stanice, prověřujeme všechny kamery v okolí, na žádný objekt nesmíme zapomenout, nic vynechat. Mapujeme všechno kolem,“ dynamicky vypočítává plukovník.
„Na kriminálce máme dvě hlavní linie, a to jsou vyšetřovatelé a operativci,“ říká Lisický. Operativci vybíhají do terénu a sbírají informace, k vyšetřovateli se všechno sbíhá a on musí s chladným a racionálním uvažováním třídit informace a skládat jednotlivé dílky případu dohromady. „Když svého operativce odvezu do města, kde nikdy nebyl, a vyšlu ho dopoledne pátrat, tak se mi po obědě vrátí a má informace jako by tam žil od narození. Je schopný zapadnout mezi osazenstvo hospody čtvrté cenové skupiny stejně, jako mezi hosty prvotřídního hotelu,“ vysvětluje dále a dodává, že tento druh sociální inteligence je k nezaplacení.
„Noční můrou všech kriminalistů je volný lovec, pachatel bez vztahu k oběti,“ říká a pokračuje s tím, že vyšetřování vražd je už od dob první republiky postavené na tom, že kriminalisté rozplétají klubko vztahů a možných motivů a hledají vazbu mezi pachatelem a obětí.
Jak se naučit, aby se policista při jednání se zločinci nedostával do osobní roviny? V první řadě je to o osobnosti konkrétního policisty, zda se na svoji práci dokáže od startu dívat profesionálně. Už na základním útvaru, kde se sejde nábor, se ze skupiny lidí začnou velice rychle krystalizovat jedinci, kteří dokážou uvažovat rozumně, racionálně a profesionálně ve všech situacích. Jde vlastně o to, že jste ve vedoucí pozici a máte pod sebou tým. Jsou tu různé povahy, generace a na vaší zodpovědnosti je, dát všechny dohromady. Kdysi jsem četl knihu a v ní byl použit termín „hladit ježka“. Něco podobného se děje i zde. Lidé na krajské kriminálce jsou absolutní špička. Prokázali, že jsou nejlepší, výjimeční a odhodlaní. V momentě, kdy dáte všechny tyto schopné lidi do jednoho pytle a zatřesete, začne se projevovat lidská individualita, někdy konstruktivně, někdy destruktivně. Mým úkolem je u každého kriminalisty a vyšetřovatele vypíchnout pozitivní a upozadit negativní vlastnosti. Někteří lidé jsou možná nadaní talentem a schopnostmi, jsou ovšem nekompatibilní s týmem a není možné je sem zasadit. Takové typy musíte dopředu vylučovat a eliminovat. Jaká je ta první věc, která vám napoví: „Hele, tady něco skřípe?“ Nezvládání stresu, emocí, přílišné přesvědčení o vlastních schopnostech a neomylnosti. Policajt by měl stále pochybovat, zvažovat alternativní možnosti. Nebezpečné je i černobílé vidění světa, protože člověka mnohdy strhává k chybnému uvažování.
Hnacím motorem k nasazení a práci je podle Lisického zvědavost a zájem. „Jestliže jste zvědavý a chcete vědět, kde je pravda, tak vás to domů k rodině v tom okamžiku nepustí. V kariéře jsem měl několikrát volbu mezi lepším platovým ohodnocením, nebo závažnějšími případy,“ přiznává plukovník s tím, že si vždy vybral možnost vyšetřovat spletité případy. To ovšem může být zatížení pro osobní a rodinný život: „Manželky mých policajtů by měly mít svatozář, kriminalistická práce je nevypočitatelná a zatěžující po psychické i časové stránce.“
Je to role a vyšetřovatel ji musí hrát
Podle Lisického nemá problém přemlouvat a tahat své lidi do práce, ale právě naopak. „Mým úkolem je honit policisty domů, aby se alespoň trochu vyspali. Někdy zde fungují i více než 48 hodin v kuse, protože je žene vpřed touha a zájem pokračovat v pátrání,“ vysvětluje. Kriminalisty je tady možné potkat v sedm ráno, v deset v noci, o sobotách o nedělích. „Tuto práci berou jako svoje poslání,“ dodává Lisický. I v případě, že policisté dopadnou toho nejodpornějšího vraha, musí se od svých pocitů umět odosobnit, protože zastupují společnost a obecnou spravedlnost. „Pachatel pozná, že s ním jednáte jinak, že vám charakterové nesedí. Je to role a vyšetřovatel i operativec ji musí hrát. Naši lidé se totiž potřebují k něčemu dopracovat, nejsou zde, aby člověka soudili nebo ponižovali,“ poodkrývá část policejní práce velitel kriminálky.
Velice pečlivě se volí taktika a strategie, jak k podezřelému přistupovat. „Musíme reagovat na vývoj samotného případu. Konkrétní vyšetřovatel nebo operativec na vyslýchaného někdy nemusí platit, nedokáže se k němu takzvaně dostat. V tu chvíli nasadíme jiného kolegu: staršího, mladšího, muže, ženu, dominantního nebo naopak submisivního vyšetřovatele,“ popisuje postupy dále plukovník.
Zkušenost versus nadšení. Co je pro plukovníka Jana Lisického u podřízených důležitější? Obě tyto vlastnosti jsou nesmírně důležité a navzájem se doplňují, ale pro mě osobně je to asi spíš nadšení. Sebezkušenější policista, kterého ale už jeho práce nebaví, nám moc platný není. Obrovskou výhodnou policie je její pestrost. Každý má nějaké osobní zájmy a preference, každý si po čase u policie najde svoje místo a má šanci se do dostat na různé pozice. Jsou policisté, kteří jsou jako stvoření pro práci na obvodním oddělení a nechtějí odejít, i když je takzvaně lanaří jinam. Znám kluky, kteří na obvodním oddělení zůstávají deset let prostě proto, že je to baví a jsou v tom, co dělají skvělí. Je pro vaši práci důležitá dlouhá paměť? Je. Na některých postech více, na jiných méně. Samozřejmě, paměť a spojování si drobných detailů je jednou z nejpodstatnějších analytických dovedností kriminalisty. Jeden můj zkušený kolega vždycky prohlašuje: „Já se živím tím, že si pamatuji.“ Pro můj odbor je velice důležité propojování a potkávání různých generací. Nemyslím tím, že si podávají dveře, ale to, že mladí mohou společně pracovat s těmi staršími, nasávat od nich zkušenosti, informace, a také rozdílný způsob uvažování a myšlení. Ve své práci se setkáváte se smrtí v té nejsurovější podobě, vidíte pozůstalé a oběti. Jak vnímáte, že se ze smrti stalo zboží, které se dobře prodává? Dostáváme se do etického konfliktu, který inteligentní lidé budou řešit stále dokola. Byl bych rád, kdyby se dalo vyšetřovat bez zájmu veřejnosti. Na druhou stranu je mi jasné, že společenská poptávka po informacích tohoto druhu je velmi silná a my tento fakt nemůžeme ignorovat. Co většinou lidi zajímá? To, co se jich bezprostředně dotýká, co ovlivňuje jejich životy. Logicky je proto bude zajímat i kriminalita a zločinci, protože je toto téma znepokojuje a mají z něj strach. Ano, na jednu stranu je mediální uchopení kriminality obchod, ale pokud se na věc podíváte z jiného úhlu, tak možná lidi částečně uklidňuje, že ve filmech, seriálech a knihách je pachatel téměř vždy dopaden a spravedlivě potrestán, a tak by to mělo být i v reálném životě.
Ukradené lahve, to byl můj první případ
„Na svůj první případ si pamatuji naprosto přesně. Před obchůdkem v Pionýrské ulici se ztratila bedna prázdných lahví od piva,“ vzpomíná Lisický a popisuje, jak procházel okolní paneláky tak dlouho, až konečně našel paní, která viděla partu kluků přelézat plot a lahve odnášet. „Byl jsem na obvodním oddělení všem pro smích, protože jsem si udělal mapku, barevné plánky příchozích a odchodových tras, vyhodnotil jsem si jejich popis a pak navštívil nedalekou školu a po dohodě s výchovným poradcem vytipoval problémové žáky,“ pokračuje ve vyprávění šéf krajských kriminalistů, „Udělal jsem šetření na základě popisu a na vybrané kluky jsem nastoupil. Přiznali se,“ uzavírá s úsměvem vzpomínky na svůj první případ před téměř dvaceti lety.
Postupem let se vypracoval až na velitele olomoucké kriminálky. „Nemám tušení, proč jsem se ocitl ve vedoucí pozici právě já. Byla to kombinace štěstí a příznivých okolností, spolupráce s dobrými kolegy a určitě také ochota pracovat vždy, když si to situace vyžádala,“ uvažuje nahlas Lisický. „Od nástupu na obvodní oddělení jsem se téměř nikdy nevrátil domů hned po skončení pracovní doby. To je skoro nemyslitelné,“ dodává.
Každý případ je podle Lisického unikátní a neopakuje se. „Na každém závažném zločinu je něco zajímavého, drobné nuance a rozdíly, které amatér neocení, ale nás přitáhnou. Pokud už nic takového nenajdete, tak to musíte přestat dělat,“ je přesvědčen plukovník Jan Lisický.
