Před výukou na UPOLu jsem nervóznější než před koncertem v O2 aréně, říká Michal Horák

Když jste na začátku semestru přišel do třídy, byli studenti překvapení, že vidí právě vás?

Popravdě nevím, studenti na univerzitě jsou dospělí lidé, takže svoje emoce dokáží skrývat lépe než děti. Mám za sebou ale i výuku dětí a ty daly najevo, že mě znají, ale rychle to opadlo. Studentům jsem se představil a někteří skutečně reflektovali, že znají mé písničky. Necítím ovšem nějaký zásadní vliv v jejich přístupu.

Takže jste se rychle dostali do vztahu vyučující – studenti?

Určitě. Je pravda, že mi udělalo radost, když jsem na konci zimního semestru od svých studentů dostal velkou plaketu, jako poděkování, protože jsem je například doučoval na jednu zkoušku z hudebky. Plaketa byla vlastně cover mého posledního alba, které se jmenuje Ideální čas se nezbláznit. Dopsali k tomu, že tenhle semestr byl ideální čas se nezbláznit. To bylo hezké. 

Máte ve zvyku vystupovat na pódiu, při koncertech nemusíte být formální. Teď jste se dostal do pozice, kdy musíte udržet určitou fazónu a tvář.  

Je to velká výzva. Popravdě jsem před výukou mnohonásobně nervóznější než před koncertem v O2 aréně. Vyškolilo mě učení na prvním stupni základní školy. Měl jsem sklony vycházet z toho, co jsem uměl na pódiu. Vlastně jsem celou hodinu táhl sám, což je naprosto kontraproduktivní a člověk je vyždímaný. Naučil jsem se, že do výuky musím především zapojovat děti a řídit jejich energii a taky ji regulovat. Na koncertech je jedno, jestli lidi dávají pozor nebo ne, při výuce je pozornost potřeba.

Vystudoval jste pedagogiku na Univerzitě Karlově. Teď studujete doktorát na Univerzitě Palackého, vy jste ovšem svým studentů věkem mnohonásobně blíž než ostatní profesoři a učitelé. Je znát malá věková hranice?  

Myslím si, že ano. Nesnažím se ze sebe dělat něco jiného, bylo by k ničemu si na něco hrát. Hlavně by mi to vůbec nešlo a za chvíli by mě v tom studenti vykoupali. Nastavení hranic musí být, ale zároveň nepřehlížím jejich fóry, rozumím jim. Velmi nedávno jsem byl tam, kde jsou teď oni. Snažím se k nim mluvit hodně otevřeně. Když mi něco přijde nudné, nebojím se to přiznat. Zároveň je upozorním na věci, které jsou zajímavé a využitelné v praxi a sám jsem je už někdy použil. 

Živíte se hudbou a učitelství pro vás není existenčně důležité. Doktorské studium je bonus? Nebo je to možnost hudbu víc pochopit a ponořit se do ní?

Za svoji hlavní profesi považuji hraní, už to vlastně ani jinak nejde, protože jsem zapojený v tolika hudebních projektech s tolika různými lidmi, že se určitě jedná o moji hlavní činnost a pracovní náplň. Na druhou stranu cítím potřebu být jednou nohou při zemi v takové civilnější práci.

Takže to berete jako možnost dostat se do kontaktu s lidmi mimo hudební branži?

Taky, zároveň by mi přišla škoda se učitelství dále nevěnovat, když už jsem pedagogice věnoval pět let v rámci studia. Zároveň mi studium pomáhá dokopat se k dokončení mých pedagogických projektů. Doktorát je dobrý v mnoha věcech, mohu například svoje práce konzultovat s odborníky. Chci být přínosný i v téhle pedagogické sféře a být její součástí.

Momentálně studujete obor Hudební teorie a pedagogika, co řešíte v rámci disertační práce?  

Na základní škole jsem učil vyjmenovaná slova a po dvou měsících už jsem nevěděl, jak výuku oživit. Rozhodl jsem se napsat písničky na vyjmenovaná slova. Bylo to vtipné, navíc jsem připravil kotel aktivit a děti se opravdu povedlo zabavit. Začali se zajímat i další učitelé a nyní jsem ve fázi, kdy společně s Karlovou univerzitou děláme workshopy na toto téma. Podobné to bylo, když jsem začal učit hudební nauku. V hudební nauce se učí hlavně teorie vlastně dříve, než přijde na řadu praxe a samotné hraní a zpívání. Moje vize a disertační práce je o vytvoření funkčního poslechového didaktického materiálu, který studentům představí hudební pojmy a pomůže jim je prakticky pochopit dřív než začnou louskat noty. 

Teď vymýšlím, jak prakticky udělat, aby studenti slyšeli a chápali, proč se tu nauku vlastně učí. Proč je tady například nějaký dominantní septakord, k čemu funguje. Jsou to všechno hrozně zajímavé věci, studenti by měli pochopit, jak fungují v písničce a až potom si je pojmenovat. Cítím tam mezeru.

Děláte hudbu, můžete být pro lidi vzor a máte potenciál současný přístup změnit. Je to něco, čemu byste se chtěl po dokončení doktorátu věnovat?   

Já si myslím, že je to určitě reálné. Jsem teď rozštěpený. Vlastně nevím, na koho chci dřív cílit, protože jsem byl hodně zaměřený na první stupeň, ale teď víc inklinuji k druhému stupni a střední škole. 

V čem je rozdíl?  

Zaprvé v učivu. Myslím si, že prvostupňová didaktika hudební výchovy je v České republice na ohromně vysoké úrovni. Jsou tady základní školy, které hudebku vyučují skvěle. Možná je to tím, že na prvním stupni se hodně věnují tomu, jak to dělat a jakým způsobem k celému učivu přistupovat. Děti je důležité neodradit od zpívání a ukázat jim k hudbě nějaké cestičky. 

Já sám jsem byl hudební teorií nedotčený zhruba do šestnácti let. Všechno jsem hrál na ucho. Psal jsem si písničku a měl jsem v ní napsán například sestup v C-dur, a jediný, kdo věděl, co znamená, jsem byl já. Pak jsem začal chodit v Hradci Králové k učiteli, který mi dal teoretické základy. Když jsem všechny abstraktní písmena a noty pochopil a konečně si je pojmenoval, měl jsem obrovskou radost. To bylo fakt skvělý.

Psal jste písničky bez znalosti teorie...  

Znalost muziky vlastně tvůrčí činnost někdy brzdí. Kolikrát musím vypnout půl mozku, když chci něco napsat. Mám rád jazz a při skládání se dostávám do složitějších kompozic, a to zpravidla nebývá pro lidi nejzábavnější hudba. Muzikant Jenda Vávra mi při psaní posledního alba řekl, ať se na ostatní vykašlu a píšu si hudbu pro sebe. Když se písnička líbí mně a jsem z ní nadšený, tak mám touhu ji všem hrát. Většinou se oba pohledy potkají a je z toho dobrý song.