Ideální smrt je ta, na kterou se můžeme připravit, říká vedoucí mobilního hospice

Čeho se lidé na umírání nejvíce bojí?

Bojí se, že budou mít velikou bolest, že se budou dusit. Část lidí má existenciální strach z toho, že nebude nic. Mají obavy, že všechno, co pro ně kdy mělo smysl, končí. Někteří nemají strach sami o sebe, ale o to, jak to bez nich zvládne jejich partner, což se týká zejména dlouholetých vztahů, v nichž stále figuruje láska. Vzpomínám si na jednoho pána, který před smrtí přemluvil svého syna, aby pořídil slepice. V první chvíli jsme si říkali, že pánovi asi bohužel vůbec nedochází, že umírá, ale později jsme při rozhovoru s ním zjistili, že je to přesně naopak. Moc dobře věděl, co se děje a slepice pořídil záměrně pro svoji manželku. Přál si, aby po jeho smrti nezůstala doma úplně sama, aby měla nějakou náplň, a takovým způsobem na ni myslel.

Dovedu si představit, že pro někoho to může být složité přijmout. 

Ano, někdo prožívá velikou existenciální bolest. Uvědomuje si, že v životě udělal nějakou zásadní chybu nebo investoval energii úplně nesmyslným směrem – věnoval se například kariéře na úkor vlastních dětí. Mladý člověk, například máma od rodiny, má samozřejmě strach, že už s blízkými nebude, že je opouští. Musím však říct, že jakmile dojde ke smíření se smrtí, je naprostá většina úmrtí velmi pokojná.

Jakým způsobem se s tím vyrovnávají?

Přestože jsme ateistický národ, tak se spousta lidí v závěru života vrací k době, kdy měli nějaké spojení s náboženstvím, a přejí si, aby se setkali se svými již zemřelými rodiči. Mám nejednu zkušenost, že umírající své předky opravdu fyzicky vidí, přičemž není v kómatu, není nijak popletený, úplně normálně komunikuje. Stejně tak, jako se baví třeba se svou dcerou, hovoří s někým dávno mrtvým. Řekne třeba, že tady teď byla jeho maminka a opravdu s ní mluvil. Pro část lidí si takto před smrtí jejich blízcí přijdou.

Můžete odhadnout, kolik lidí má takový zážitek?

Řekla bych, že asi dva z deseti.

A myslíte si, že to má souvislost s jejich vlastní vírou v Boha?

Samotnou mě to překvapuje, ale ne, tohle setkávání s předky vůbec nemusí souviset s jejich vírou. Jejich pečující bývají překvapeni a já jim říkám, že je to v pořádku, že se to prostě děje. Když tohle téma třeba při příjmu pacienta mimoděk zmíním, mnohdy zjistím, že se jim to třeba už stalo. Tyhle věci je zkrátka potřeba respektovat a nikomu nic nevymlouvat. Mnozí pozůstalí se mi také svěřili, že se s nimi přišel jejich blízký rozloučit už po smrti a je nutné to brát stejně vážně.

Mobilní hospic Caritas se na začátku prosince přesunul do Peškovy ulice, kde také svou činnost před lety začínal. Článek si můžete přečíst zde.

Paliativní péči se věnujete dlouhodobě, odkud pramení váš zájem o doprovázení umírajících?

Už od dětství jsem byla zvyklá starat se o nemocné prarodiče, práce v hospicové péči pro mě byla tedy logickým vyústěním. Pocházím z komunity z Valašska, která vždy držela při sobě a pro kterou bylo normální se o své blízké postarat. Neexistovalo, že by se maminka nebo tatínek strčili na konci života do nějakého starobince, péče o ně byla přirozenou součástí tamního fungování. Když jsem pak po maturitě nastoupila do kláštera, pracovala jsem na oddělení, kde jsem se starala o staré nemocné řádové sestry. Dělala jsem vše potřebné – od podávání stravy přes ošetřovatelskou péči až po uklízení a už tehdy jsem byla nablízku právě i tomu odcházení. Tato zkušenost pro mě byla vlastně velkým povzbuzením, jako mladá jsem viděla, že to, pro co sestry žily celý život, se jim opravdu naplňovalo a zároveň jsem pochopila, že jsou lidé jako každý jiný. Nastaly situace, kdy jsem při pobytu u jejích lůžek cítila určité napětí, přestože už byly třeba v bezvědomí, ale později, když zavládl pokoj a mír, jsem věděla, že ta sestřička zemřela. Od té doby mám důležitou zkušenost, že je potřeba nechat odchodu přirozený průběh, nijak jej neutnout, neurychlit, protože každý z nás si s sebou nese něco, co potřebuje na konci zpracovat. Opravdu,  každá ze sester odešla teprve tehdy, když nastalo určité smíření.

Co vás na vaší práci nejvíce naplňuje?

To, že teď smím přispívat k tomu, že lidé umírají doma, je pro mě velkou radostí. Šest let jsem působila jako ředitelka domova pro seniory a musím říct, že to pro mě bylo někdy opravdu náročné. Pečovali jsme tam o staré nemocné sestřičky či kněze, kteří neměli děti a bylo třeba, aby byli někým doopatrováni. Objevili se tam ale i klienti, kteří rodinu měli. Takovou rodinu, která se ani nepokusila postarat se o ně doma a odevzdala své nejbližší do domova důchodců, což bylo pro mě tehdy velmi těžké přijmout. Rodiče tu pro nás nejsou jen pár let, ale celý život. Já ctím rodiče, vždy tu pro nás byli a my bychom měli být schopni jim alespoň část takhle splatit a jít také příkladem našim dětem, aby se to vrátilo i nám samotným. Samozřejmě vím, že je to těžké, že mohou nastat situace, kdy takovou péči člověk sám zvládnout nemůže a chod rodiny je natolik narušen, že potřebuje pomoct. Pro mě bylo těžké vidět ty rodiny, u nichž byly podmínky opravdu příznivé a vůbec to nezkusily, a o to větší radost mi dělá, že mohu podpořit ty, kteří mají zájem se starat o své blízké způsobem, jenž považuji za správný. Někdy mi to přináší velké obdarování. Když vidím tu lásku v rodině, které pomáháme s odchodem milovaného, jsem to nakonec já, kdo odchází obdarován.

A co je naopak nejtěžší?

Problematické je to, jak má každý pracovník téma smrti zpracováno. Já osobně věřím, že přijdeme do Boží náruče, že nás čeká to “Boží přitulení“, a být nablízku lidem v závěru života mě nijak emočně nevysává. Myslím si, že být nemocný a zemřít je součástí života, ale není přirozené zemřít pod koly auta či po dopadu rakety někde v Izraeli nebo na Ukrajině. Opravdu těžká situace nastává, když má pacient obrovské bolesti, a i přes veškeré možnosti, které dnes medicína nabízí, se jeho stav nedaří zklidnit. V takových případech je možné zavést se souhlasem pacienta paliativní sedaci. Vždycky je to však až ta poslední možnost. Taková bolest nemusí pramenit primárně z fyzických obtíží, ale může být způsobena nějakým vnitřním utrpením z nevyřešených vztahů, a to pak ani morfin nepomůže.

Jak vypadá v praxi den paliativní sestřičky v mobilním hospici?

Typický den naší sestřičky se skládá z návštěv těch pacientů, kteří už jsou v péči a příjmu nových, mezitím konzultují zdravotní stav pacientů se sloužícím lékařem. Když je pacient přijímaný do péče, tak s sebou sestra přiveze speciální kufřík, ve kterém jsou různé léky dle potřeby, a v případě, kdy vznikne nějaký problém, stačí zavolat a po domluvě s lékařem může pečující ihned podat lék, který už v domácnosti je. Podstatná je okamžitá pomoc, v ideálním případě tedy pacient nemusí čekat, až přijede sestra, jelikož učíme rodinu například aplikovat injekce, či poskytneme injekční dávkovač. Každou noc také drží jedna ze sester noční pohotovost, kdy je k dispozici na telefonu.

Ale když přichází samotný konec, je sestřička připravena přijet?

Ano, ale každá rodina to má jinak, některá velmi stojí o to, aby tam sestřička byla přítomna, jiná je dobře připravená a přeje si to zvládnout sama. My pokaždé respektujeme jak přání pacienta, tak rodiny a zároveň jsme 24 hodin denně k dispozici. Stává se také, že někdo z blízkých zavolá, že pacient umírá, ale že si přejí být sami a za půl hodiny si to rozmyslí a požádají o pomoc. Je to opravdu náročná životní situace, chápeme to a reagujeme na to. Čas od času nám některé rodiny dokonce říkají, že třeba prožívají nejhezčí životní období, přestože je to taková složitá situace. Když se máme dobře, tak nám někdy vadí hlouposti, a naopak, když je nám zle, tak ty hlouposti najednou působí malicherně a my si uvědomíme, jak je nám spolu dobře.

Doprovázející může poznat nadcházející konec

Dočetla jsem se, že lidé, kteří se věnují paliativní péči, jsou po čase už schopni poznat, když přichází konec. Máte podobnou zkušenost?

Rozhodně. Ten, kdo doprovází, je schopen to v naprosté většině vnímat. Vzpomínám si na staré řádové sestry, zkušené zdravotnice, z oddělení, kde jsem po maturitě pracovala, které byly schopné odhadovat, kdy přijde konec, třeba i 14 dní dopředu a sedělo to naprosto přesně. Nemluvím o případech, kdy pacient už hodně pospával nebo nebyl při vědomí, ale ještě zcela normálně fungoval. Říkala jsem si, kam na to chodí, ale ony to zkrátka věděly, protože byly celý život jaksi ve spojení s tím koncem.

Takže to nějakým způsobem vycítily?

Přesně tak, měly zvláštní dar. Našim paliativním sestřičkám ale napovídají spíše zkušenosti. Na základě určitých fyzických projevů pacienta jsou schopny odhadnout, že ten odchod přijde třeba do dvou až tří dnů. Každý z nás je však jiný, někdo si ještě potřebuje vyřešit některé věci, se kterými není smířený, a třeba i k překvapení všech se ta doba může prodloužit.

Paliativní péče se z velké části skládá z kontaktu s rodinou vašich pacientů, je třeba jim některé věci vysvětlit a pomoct jim vyrovnat se se ztrátou milovaného člověka. Jak pracujete s těmi, kteří nedokážou přijmout, co se děje?

To období je tak těžké, že pečující mnohdy pochopí z informací, které mu poskytneme, jen malou část, a pak není snadné pomoci. Celý náš tým se proto každý týden potkává, abychom si vzájemně sdělili naše postřehy při řešení problematických situací a snažíme se společně dobrat toho, co je pro danou situaci aktuálně nejvhodnější. Samozřejmě je třeba pomoci rodině s přijetím nemoci. Ve fázi, kdy blízcí popírají její závažnost a nechtějí věřit, že se něco takového opravdu děje, se hodí přenosný ultrazvuk, kterým rodině ukážeme například nádor či metastáze a oni najednou fyzicky vidí realitu, kterou už popírat nelze.

Jak vypadaly začátky olomouckého hospice?

Krátce po sametové revoluci v roce 1991 se začalo v celé republice formovat charitní dílo. V Olomouci šlo o azylový dům na Wurmově ulici, a tehdy vznikla i domácí zdravotní a pečovatelská služba. To, co dnes označujeme jako “home care“, skutečně existuje už více než 30 let. Lůžkový hospic na Svatém Kopečku má dlouhou tradici, vznikl před jednadvaceti lety a za tu dobu se stal nedílnou součástí regionu. Tehdy se jednalo o finančně velice náročný projekt, který v místních budil emoce – měli strach z toho, že se v jejich bezprostřední blízkosti bude umírat. Dnes se na něj lidé z okolí s důvěrou obracejí, je to krásné a důstojné místo.

Kdy se tedy přidal hospic mobilní?

Situace v České republice se za 30 let fungování Charity Olomouc změnila. Čím dál více lidí umírá se závažnou nemocí, nikoliv sešlostí věkem. V současné době třetina lidí onemocní na rakovinu a z nich čtvrtina na ni zemře. Nejde samozřejmě jen o rakovinu, ale o mnohé jiné například neurodegenerativní onemocnění, jako je ALS či roztroušená skleróza, a také nejrůznější závažné choroby, jako je srdeční selhání a podobně. U takových onemocnění je zdravotní stav pacientů natolik závažný, že zvládnout jej doma bez odborné pomoci je téměř nemožné. Z tohoto důvodu začaly vedle lůžkových hospiců vznikat hospice mobilní, které až do roku 2019 neměly žádné legislativní ukotvení. V současné době už naštěstí existuje samostatná odbornost – mobilní specializovaná paliativní péče. V Olomouci fungovaly dříve dvě oddělené charitní instituce pro pacienty v závěru života, v roce 2023 se však spojily a nyní služby domácího hospice poskytuje Hospic na Svatém Kopečku.

Jak konkrétně pečujícím rodinám pomáháte?

Nejedná se pouze o samotnou zdravotní péči, neméně podstatné je to doprovázení. Přestože spadá pod lékařskou odbornost, je multidisciplinární. Půjčujeme kompenzační pomůcky jako například polohovací lůžko, toaletní křeslo či vozík, což zásadně usnadní péči o člověka, který má problém s pohybem. Pečující našich pacientů často nemají vyřízený příspěvek na péči, který jim pomáháme získat. V našem týmu nejsou jen zdravotníci, ale také pastorační pracovník, psycholog, případně další odborníci.

Jaká je vaše role v rámci hospicové péče Charity Olomouc?

Jsem vedoucí terénních služeb, tedy domácí zdravotní a hospicové péče, nemám na starosti hospic lůžkový. V tuto chvíli spravuji tři pracoviště – v Olomouci, Zábřehu a Šumperku. Mým úkolem je shánět finanční prostředky, metodicky vést, vykonávat osvětu a snažit se tuto službu neustále zdokonalovat. Podle potřeby také zastupuji sociální pracovnici nebo jednám se zájemci o naši péči. Letos jsme nově otevřeli ambulanci paliativní medicíny v Šumperku a dalším rozvojovým projektem je vznik odborného sociálního poradenství na všech našich pracovištích.

V době Dušiček bývá nábor do nebe

O kolik pacientů se celkem staráte?

Za loňský rok šlo dohromady o 199 pacientů, každým rokem je jich však o něco více, letos budeme mít rozhodně více než 200 pacientů. Najednou se můžeme postarat o zhruba 30 pacientů, nicméně ta kapacita je pouze teoretická, protože například přímo v Olomouci, kde nejsou velké přejezdy, můžeme přijmout více pacientů. V momentě, kdy máme jednoho pacienta v Lipníku, dalšího v Litovli a třetího v Konici, tak je to limitující pro personál. Právě nyní v době Dušiček bývá zpravidla nábor do nebe, tudíž čelíme velkému zájmu a je třeba posílit personál.

Jak dlouho se o jednoho pacienta staráte?

Někdo je v péči bohužel pouze pár dní, protože se o nás dověděl pozdě, a naopak druhý díky tomu, že naše sestřičky a lékaři umějí výborně ošetřit obtížné symptomy, rozkvete, a ještě je tu s námi několik týdnů. Proto je tak důležitá osvětová rovina. Je třeba, aby se jak odborná, tak široká veřejnost dověděla, že taková služba existuje a že je zdarma. Jsem moc vděčná, že se každoročně koná celorepubliková kampaň Týden pro mobilní hospice či Papučový den, do něhož se zapojil například i prezident Petr Pavel. Přestože se o nás ví v dnešní době mnohem více, nastal obrovský odborný posun a služeb přibylo, máme v sobě pořád jaksi zakořeněné, že nás se to netýká. Vzniká pak situace, kdy se o nás, ti, kteří nás potřebují, dozvídají až na samotném závěru a litují, že o nás nevěděli dřív.

Hradí mobilní hospicovou péči pojišťovna?

Protože je naše služba pacientům poskytována zcela zdarma, musíme získávat finanční prostředky z grantů a z darů, jelikož zdravotní pojišťovny pokryjí zhruba 60 % nákladů na péči.

Jak může tedy pomoci veřejnost?

Co se týče fundraisingových aktivit je pro nás velmi důležité, když nás veřejnost přijde podpořit na akcích, které pořádáme například koupí punče na vánočních trzích ve stánku Dobrého místa pro život. Když se však dotyčný rozhodne, že bude například každý měsíc přispívat konkrétní, klidně i menší částkou, tak to ve výsledku vydá třeba na celou mzdu jedné zdravotní sestřičky i s odvody. Díky tomu máme jistotu, že i v čase, kdy se nám nedostane příliš mnoho grantů, naši podporovatelé pomohou a ty peníze vždy přijdou. Může se to zdát jako maličkost, ale ve skutečnosti se láska znásobí množstvím a pro nás je to obrovská pomoc. Takovýmto způsobem často pomáhají spíše pozůstalí, kteří s námi mají osobní zkušenost, týká se to však všech, kteří si uvědomují, že budou patrně dříve či později takovouto péči potřebovat. Pro nás je to veliká pomoc.

Jakou roli hraje město?

Zásadní. Opravdu velkou roli hraje Olomoucký kraj, který musím ocenit, protože má dlouhodobě zpracovanou strategii paliativní péče a stanovené granty jak přímo na provoz, tak na vzdělávání pracovníků. My žádáme o dotace a při vyúčtování předkládáme, kolik pacientů bylo v daném roce a kolik dnů v naší péči strávili. Jak město, tak jednotlivé obce se snaží přispívat, a i když jsou to třeba u malých obcí částky v hodnotě pěti až deseti tisíc, postupně se to nasbírá. Olomoucký kraj si cení toho, že je o všechny pacienty postaráno.

Myslíte si, že existuje nějaký správný nebo ideální odchod ze života?

Nemyslím si, že existuje ideální odchod, ale ráda bych vyvrátila jeden mýtus. Když mám možnost mluvit se studenty na různých přednáškách o paliativní péči, ptám se jich, jak by si přáli zemřít. Naprostá většina odpovídá, že hlavně ve spánku. A na to já jim řeknu: „Dobře, tak si teď představte, že dneska večer půjdete s celou rodinou jako obvykle spát, ráno se probudíte a zjistíte, že maminka je mrtvá. Tohle je pro dle vás ideální smrt,“ načež se zarazí a uznávají, že už to tak ideálně nezní. Já zastávám názor našich předků a domnívám se, že dobrá smrt je ta, na kterou máme možnost se připravit, kdy můžeme poděkovat svým blízkým, rozloučit se nimi nebo odpustit jim i sobě samým. Zvykli jsme si na to, že medicína, ač na vysoké úrovni, je všemocná, my budeme žít dlouhá léta a se smrtí vlastně nikdo nepočítá. Obecně se téma smrti v naší společnosti odsouvá, ale přesto se s ní potřebuje každý z nás nějak vyrovnat. Když pak lidé sledují mnohdy až drastické seriály z nemocničního prostředí, mají v hlavě představu smrti, která se s realitou vůbec neslučuje. Takové zobrazování smrti není pravdivé a nepodpoří nás v tom, abychom měli odvahu být svým blízkým v závěru života nablízku. Ze světa bychom měli odcházet stejně tak jako se do něj rodíme – v lásce.