Kde se objeví Věra Zukalová (ODS), tam roste nový dobročinný projekt. Se spolkem Dobré místo pro život (DPMŽ) už od roku 2009 organizuje projekty, díky kterým dárci přispívají na různorodé bohulibé akce. Olomoučané mohou znát především vánoční stánek na Horním náměstí, nebo nejnověji projekt relaxační zahrady, která v budoucnu vznikne u Hospice na Svatém Kopečku. Olomoucký Report vám přináší rozhovor se zakladatelkou a tváří spolku.
Jací jsou Olomoučané v dobročinnosti?
Já bych za sebe řekla, že jsou velkorysí, ale to je moje bublina. Když z té bubliny vystoupím, cítím, že je potřeba ještě na tom pracovat.
Jak to myslíte?
Je potřeba jim zprostředkovávat setkání s hendikepovanými, nebo jinak sociálně slabými lidmi, aby pochopili, že je to vlastně dar pro ně. Každého to proměňuje.
Myslíte, že se vůle pomáhat tady mění? Třeba právě i činností Dobrého místa pro život?
O tom jsem stoprocentně přesvědčená.
V jakém smyslu? Roste štědrost dárců?
Jde právě o to, že jim dáte prostor něco zažít. Řeknu příklad. Chodím na fotbal na Sigmu, je tam sektor S, kde jsou rebelové. Tyto kluky jsem jednou vzala do základní školy Credo, aby pomohli chlapci s mozkovou obrnou na vozíčku. Potřeboval takový joystick. Kluci udělali sbírku přímo na stadionu a během zápasu obešli všechny lidi. Když pak šli předat joystick, tak se oholili, dali si košile a byli na sebe strašně pyšní a pak získali i Cenu Ď (Cena Ď je česká cena určená mecenášům a dobrodincům v oblasti kultury, charity, vědy, vzdělávání a morálních hodnot v ČR, pozn. red.). Od té doby nerebelují. Tak to je pro mě taková zpětná vazba, že tyhle věci fungují. Na každého samozřejmě platí něco jiného.
Nepřeji nikomu, aby se dostal do situace, že je závislý na pomoci druhých. Proto se snažím lidem zprostředkovat příběhy, o kterých mohou sami přemýšlet, i když se jim v životě daří a je na nich, zda se k nám připojí.
Vnímáte se vy sama po těch letech jako nějaký vzor v dobročinnosti? Myslíte, že lidé podpoří váš spolek i díky vašemu jménu? Že jste nějakou „zárukou kvality“?
Pro někoho asi ano, ale vůbec bych tomu nekladla důležitost. Jde pořád o čistý altruismus, jakmile to ztratí pokoru, přestane se nám dařit. Rozhodla jsem se ještě pokusit vystudovat velmi prestižní školu v této oblasti VŠ Caritas a CMTF UP obory sociální práce. Věřím, že mi teorie umožní pozorovat, popsat, pochopit a vysvětlit moji praxi a pomoc pak mohu lépe zacílit a vést profesionálněji.
Snažím se být spojníkem
Kde se vůbec vzal nápad založit spolek Dobré místo pro život?
Spolek funguje od 2009, teď bude mít 2. března 14 let. Dostala jsem se k tomu tak, že mě Petr Nečas, tehdejší ministr práce a sociálních věcí, poprosil jako manažera ODS, abych mu připravila program v Olomouci. Samozřejmě jsem hledala program jeho funkci adekvátní a jediné, co jsem znala, bylo Tyflocentrum se zrakově postiženými a Trend vozíčkářů, tak jsem ho tam vzala. A tam už se na nás sypaly různé problémy. Tam začala má potřeba pro ně dělat nějaké aktivity, aby se i těm organizacím lépe dařilo, nemusely jen shánět peníze a mohly se věnovat hlavně klientům.
Co bylo dál?
Napadlo mě uspořádat Handicap rally, která trvala 10 let a propojila celou Olomouc a postupně se mi ozývaly další a další organizace s prosbou o pomoc. Je důležité zmínit, že vše děláme ve svém volném čase a není to naše povolání. Nemáme žádné sídlo ani náklady. Ale já bych Dobré místo nechtěla úplně profesionální. Myslím, že to kouzlo je právě v tom neprofesionálním, intuitivním pojetí.
Možná právě ale můžete být spojníkem mezi těmi dvěma světy?
O to se teď snažím. Výhodou je moje práce a vlastně i škola. V každém předmětu nám říkají, vstupujte do politických stran a měňte to zevnitř. Mají pravdu, dokud se to nebude u velkých politických stran měnit, tak se to asi nepohne.
Inspirovala jste se u nějakých podobných organizací?
Když přijde nějaká nadace a chce spolupracovat, tak jí vždycky otevřu dveře, zajímám se o to, co dělají a předám jí klidně i know how, to mně vůbec nevadí, protože tohle nás má spojovat, jde nám o stejnou věc. Ale zároveň musím přiznat, že se o jiné organizace moc nezajímám, i když si většina lidí asi myslí, že ano. Nemám ve zvyku někoho napodobovat, řídím se svojí intuicí, mám své vize.
Člověk musí také umět selektovat informace a věci, které jsou navíc, delegovat. Vy navíc pořád pracujete pro politickou stranu, jak to všechno stíháte?
Jsem manažerka ODS už přes 20 let. Je to práce velmi náročná, zvláště v době volebních kampaní. Vždycky, když jsem na dně sil, něco mě nakopne. Jako posledně, když jsem sdílela výzvu slečny s leukémií, která byla přes svátky v nemocnici a moc si přála nový telefon. Ve sbírce chybělo pár tisíc a já na nový rok zjistila z výpisu, že tu částku doplatila asistentka pana premiéra Fialy. Překvapilo mě, že o mě ví a má čas něco takového sledovat a hlavně, že pomohla mlčky. Když jsem jí psala a děkovala, napsala mi, že to, co dělám moc obdivuje. To mě nakoplo tu káru s ODS dál táhnout. Uvědomila jsem si, že mě Petr Fiala pořád potřebuje, možná teď i víc než předtím.
Kolik lidí je teď zapojených do Dobrého místa?
Máme pětičlenný výbor, a pak tým, který má na starosti různé projekty. Asi dvacet lidí. Jinak bych řekla, že je zapojená téměř celá Olomouc, což mě moc těší.
Když vyhlásíte takovou brigádu, jako třeba nedávno v relaxační zahradě, kolik přijde lidí? Kolik se jich chce zapojit?
Do třicítky, ale většinou už potom nábor zabrzdím a řeknu, nezlobte se, ale nás je dost, a vy byste se tam nudili. Když víte, že bagr bude bourat, a potom tam lidi musí stát, čekat a roztřídit materiály, tak je to třeba pro tři až čtyři lidi. Teď tam byli třeba kluci z dětského domova s vychovatelkami a stačilo. Ohřívali jsme se u ohně, vyprávěli si, bagrista kus vyboural, mezitím jsme tam naběhli a roztřídili vše do kontejnerů. Menší skupina lidí se líp koordinuje, máte k nim lidský přístup. Jde o to, aby z toho měli lidé radost. Říkám jim vždycky, ‚děcka, děláme to pro radost, ne pro starost. Jakmile vás to začne zatěžovat, tak to nedělejte.‘
Jaké další akce chystá Dobré místo pro život v dohledné době?
Kromě tradičních jako je Koloběžkiáda (8. 5.), Den pro maminky postižených dětí (12. 5.), Dobroběh (10. 9.), Den lidí bez domova (10. 10.) nebo stánek s punčem, se teď snažíme o vytvoření relaxační zahrady u Hospice na Svatém Kopečku. Na našem plese 18. 3. bychom chtěli představit první plány a vizualizace, aby různé firmy a spolky mohly samy zvážit jakou akcí by celý projekt mohly s námi podpořit.
Když se národ mohl dvakrát složit na Národní divadlo, proč by se Olomoučané nemohli složit na zahradu
Co v zahradě vlastně bude?
Já jsem si na začátku naivně myslela, že prostě uděláme zahradu, zasadíme kytky a stromy. Naštěstí jsem oslovila, podle mě nejlepší z nejlepších, pana architekta Pospíšila (Miroslav Pospíšil, architekt studia Atelier-r, pozn. red.), kvůli tomu budoucímu objektu a krajinářského architekta Mičolu (Petr Mičola architekt studia Gerten, pozn. red.). Oba architekti mi vysvětlili, že to nebude tak jednoduché. V hospici je terasa, ze které v první fázi potřebujeme dostat klienty do zahrady na lůžku. Moc bych chtěla klientům dopřát pobyt v zeleni.
A jak projekt relaxační zahrady tedy aktuálně pokračuje?
Jsme ve fázi idejí, víme filozofii a směr, kterým se chceme ubírat. Potřebujeme prodloužit terasu a na konci udělat výtah, kterým se klienti svezou rovnou do zahrady. Udělali jsme všechny přípravné studie, víme, které stromy chceme zachovat a jak vyřešit i technické zázemí. Chtěli bychom, aby veřejnost vstupovala do zahrady přes nový objekt, který by měl být naproti hospody u Macků v zatáčce. Tam si pod stříškou mohou uvařit kávu, zaplatit QR kódem a podpořit tak hospic. První patro bude mít terasu, ze které uvidí do zahrady. Zároveň v ní ale budou ostrůvky intimity, kde neuvidíte na klienty. Spodní část bude zázemím pro klienty a jejich rodiny. Pokud bude hospic chtít, může otevřít vstup dolů do zahrady, kde se mohou konat i veřejné akce na podporu hospice. Jednu takovou chystáme 3. června. Bude to pochod či jízda na kole z Lázní Slatinice přímo do zahrady, kde společně vezmeme kytary a opečeme špekáčky. Zahradou by se zároveň mělo dát projít až přímo pod baziliku, což je parádní propojení.
Jak vás napadlo vůbec realizovat projekt relaxační zahrady?
Máme Hospic na Svatém Kopečku pod křídly Dobrého místa už dlouho. Byla jsem se v hospici podívat a tamní paní ředitelka mi ukazovala z terasy ten prostor a já se divila, co je to za džungli. Překvapilo mě, že se jedná o zahradu. Řekla jsem si, že když se národ mohl dvakrát složit na Národní divadlo, proč by Olomoučané nemohli dopřát klientům hospice důstojnou zahradu? Navíc zkultivujeme celý prostor na Kopečku, který nebude jen pro klienty a jejich rodiny ale bude sloužit jako terapie pro všechny návštěvníky.
Víte už, kdy bude zahrada dokončená?
To nevíme, protože teprve startujeme. Na plese 18. března spustíme sbírku a budeme se snažit. V první fázi zrekonstruujeme terasu, pak vybudujeme výtah, následně zahradu, v další fázi přijde na řadu objekt a všechno to bude záležet na zdrojích, které se podaří získat.
Jak jste už zmínila, děláváte i brigády. Jakým způsobem se tedy mohou lidé zapojit?
Na webových stránkách spustíme k datu plesu formulář. Lidé budou moct zvolit v nabídce, jestli přidají ruku k dílu, věnují materiál, nebo sami jako řemeslníci věnují svůj čas. Bude i odkaz na sbírkový účet. Někdo má peníze, ale nemá možnost přiložit ruku k dílu. Někdo zase nemá peníze, ale je třeba dobrý zedník.
Projekty Dobrého místa pro život žijí mezi lidmi
Podle čeho si vybíráte projekty, kam s DMPŽ přispějete?
Projekty vymýšlíme sami většinou na základě nějaké zkušenosti. Osloví mě nějaký příběh, setkávám se s lidmi. Podobně to bylo i s vozíčkáři, když jsem jim zprostředkovala setkání s Petrem Nečasem. Tehdy jsem zjistila, že jejich obtíže nejsou tak velké, jako osamělost. Tak vznikla Handicap rally, kdy jsme do zdravých rodin přiřadili někoho z handicapovaných klientů a vytvořili jim „rodinu“. Díky tomu se i Olomouc hodně propojila.
Zrovna ve vašem případě už ale lidé slyší i na vaše jméno a přispějí i proto, že jste zárukou kvality, nebo ne?
Takhle o tom vůbec nepřemýšlím. Jsem za každého, kdo mě osloví sám neskutečně vděčná. Není to o tom, že si založím spolek a teď „státe plať, protože mám výborné nápady“. Nikdy by mě nenapadlo například zorganizovat ples pro handicapované a jít na kraj nebo na město a požádat o dotaci. Pokud jsem přesvědčená, že má smysl to, co dělám, musím si na to sehnat peníze přesvědčováním soukromého sektoru sama, stát není dojná kráva.
Po takové době působení spolku byste ale na různé podpůrné finance dosáhli, nebo ne? Nepřijala byste je?
Vůbec. Podle mě to takto nemá fungovat, proto se angažuji v pravicové politice. Myslím, že primárně se máme zajímat o blízké příběhy v rodině, v sousedských vztazích, v obcích my, lidé. Stát má zabezpečit, abychom měli kvalitní školy, vyvezené popelnice, opravené chodníky a silnice atd. Přála bych si, aby si lidé více pomáhali navzájem a stát byl štíhlejší.
Na druhou stranu všichni odvádíme státu daně, a pokud stát chce přispívat z těchto peněz na dobrou věc, je to dobře, nemyslíte?
Jenže co je dobrá věc?
Třeba činnost Dobrého místa pro život je dobrá věc?
Ale já nechci peníze od státu. Právě proto spolek funguje, rozrůstá se, protože nejsme závislí na státních zdrojích a museli jsme si vybudovat vztahy a důvěru mezi lidmi. V některých zemích je to tak, že část daní jde na mandatorní výdaje a u několika procent si lidé mohou říct, kam peníze v místě svého bydliště dají. Část peněz tak dáte na projekty, kterým věříte, a ta města pak vzkvétají, protože v tom je osobní zájem a snaha.
Přijde mi, že dnes někde ta snaha chybí. Máme neziskovky, kterým fandím a které sice dělají záslužnou práci, ale proč máme mít v Olomouci třeba čtyři organizace, které dělají totéž? Z mých daní by se měly platit zásadní mandatorní výdaje: zdravotnictví, vzdělání, armáda, doprava, a podobně a určité procento z daní bych si ráda rozdělila sama přímo v konkrétní obci, ať lidé vidí, kam jejich peníze konkrétně jdou.
Máte už dnes nějaký klíč, jak lidi přitáhnout k dobročinnosti? Jak zaujmout lidi, kteří nikdy nebyli zvyklí darovat?
Nemám. Když děláme projekt, jako je zahrada, tak jej představím lidem, kteří mají peníze, vysvětlím jim, čím a proč jej považuji za důležitý, ale nikdy po nich nebudu chtít peníze. To už je na nich. Aby se dařilo spolku, musí tomu lidé věřit, nesmí v tom být kalkul. Nejlepší na tom je, že se lidé hlásí s pomocí sami a nemusíme se nikomu vnucovat, projekty Dobrého místa pro život žijí mezi lidmi.
Je nějaký projekt, který je Vaší srdcovkou?
Někdy myslím na Handicap rally, kterou jsme dělali deset let. Ale jinak je pro mě srdcovkou náš ples. Lidem, kteří nám celý rok pomáhají, mohu zprostředkovat setkání s těmi, který pomáhají. Mohu si to tam s nimi užít. Za to jsem nesmírně vděčná.
