Kaliméra z Jeseníku: Na Starém autobusáku se slavilo. Lidé si připomněli řecké předky
Vůně řeckých delikates, malí tanečníci v krojích a rytmické hlasy bubnu či buzuki. V Jeseníku si na Den slovanských věrozvěstů připomněli také řecké uprchlíky, kteří do Slezska odešli z vlasti zmítané občanskou válkou. Seriál Olomouckého Reportu Kaliméra z Jeseníku přináší Malou řeckou pouliční slavnost v reportáži.
Do dějiště Malé řecké pouliční slavnosti přicházím s drobným zpožděním, následuji tedy typickou melodii řeckých skladeb. Na fasádě domu visí modro-bíle pruhované vlajky a ani shluk lidí před kavárnou nelze přehlédnout. Začíná se tu už tancovat. Kroužek zpočátku tvoří jen ženy a dívky, až později se k nim přidává několik málo odvážlivců z řad mužů.
Slůvko „pouliční“ nemá slavnost v názvu jen tak nadarmo. Lidé sedí na přinesených židlích a lavičkách, nebo taky volně na obrubníku či okolních trávnících. A na případné nepohodlí si nikterak nestěžují. Několik náhodných kolemjdoucích postává opodál. Možná se špetkou prvotní nedůvěry pozorují, co se bude dít.
Slavnost se letos konala pošesté, a to tradičně před kavárnou Ennea na jesenickém náměstí Svobody, mezi místními známém jako Starý autobusák. U vzniku akce stáli Eleni Akritidu, Apostolos Joanidis a Lucie Tenekedzi. Jejich předkové do Československa prchli na konci čtyřicátých let před řeckou občanskou válkou.
“Jedno příjemné odpoledne chceme strávit připomínkou našich předků, kteří to v životě často neměli úplně jednoduché. Slavnost se koná každoročně 5. července, tedy na svátek věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Ti totiž na Moravu přišli ze severořecké Soluně,“ vysvětluje v rozhovoru pro Report majitelka kavárny Eleni Akritidu.
Hudební nástroje pašovali pod kabátem
Tóny řecké hudby se linou celým náměstím. „Řecká hudba je takovým mostem mezi Evropou a Blízkým východem. Pojímá evropské stupnice i rytmy, ale i šílené blízkovýchodní čtvrttónové stupnice a liché rytmy, takže je velmi pestrá,“ říká mi kytarista Apostolos Joanidis. Ten na akci vystupuje společně s jesenickou kapelou Axios.
„Nejtypičtějším řeckým nástrojem 19. a 20. století je buzuki nebo jeho zmenšená varianta baglamas. V časech vojenské junty bylo v Řecku hraní na tyto nástroje zakázané. Muzikanti proto pod kabátem skrytě přenášeli právě menší baglamas,“ dodává hudebník.
Součástí oslav je dále vystoupení tanečního souboru Antigony. Děti z tohoto souboru se mimo samotných řeckých tanců učí také řečtinu, takže publiku v tradičních krojích zpívají a recitují také několik písní v tomto jazyce. Malí tanečníci a tanečnice přijeli z Krnova, tedy z města, které se podobně jako Jeseník v minulosti stalo jedním z center řecké diaspory.
„No jo, skoro jako na Chalkidiki. Jenom to moře chybí,“ pochvaluje si pán sedící na obrubníku. Z velkého papírového talíře ochutnává na špízu grilované souvlaki. Druhou rukou namáčí do tzatziki, česnekovo-jogurtové omáčky dobře známé i u nás, pšeničnou pitu. K orientálnímu dezertu baklava se pak podle poblíž usazeného páru skvěle hodí osvěžující frappé.
Z alkoholických nápojů je k mání třeba anýzovka ouzo, kterou někteří dokonce považují za řecký národní mok. Pro milovníky révy v tekuté podobě organizátoři naopak připravili polosladké víno, v Řecku zvané imiglykos.
Místo setkávání dnes i kdysi
Po páté hodině se přes mraky konečně začínají prodírat sluneční paprsky. Přespříliš unešený pisatel by možná nesprávně poznamenal, že se přítomní spokojeně vrtí do rytmu hudby ve stínu olivovníků. Takové stromy ale na Starém autobusáku vážně nenajdete. Před kavárnou nicméně roste několik jasanů - severnějších příbuzných této olejodárné dřeviny taktéž patřících do čeledi olivovníkovitých.
Jesenické náměstí Svobody bylo místem setkávání řecké komunity i kdysi. Sídlila tu tiskárna řeckých novin, rodiny uprchlíků se zde scházeli a řečtí starci na zdejších lavičkách hrávali vrhcáby. Atmosféru těch chvil jsem si dnes mohl představit snadno. Kaliméra z Jeseníku, řecká krev ve zdejších ulicích zase ožila.
