Kaliméra z Jeseníku: V Řecku uprchlíkům hrozila oprátka, říká historik Dimitris Atanasiadis

Řecká občanská válka skončila v říjnu 1949 porážkou levicových vojsk. V jejím důsledky zemi opustilo sto tisíc uprchlíků. Do Československa jich přišlo více než 12 tisíc. Co těmto lidem hrozilo, kdyby ve vlasti zůstali?

Byť o tom nejsou žádné písemné doklady, řecká komunistická strana vedená Nikosem Zachariadisem se na přijetí uprchlíků se státy Východního bloku pravděpodobně domluvila již v průběhu občanské války. Děti levicových bojovníků začaly přicházet do Maďarska, Československa, Rumunska, Polska nebo Jugoslávie již od jara 1948. Po zmiňované porážce levice se k nim v druhé vlně připojili i dospělí.

V Řecku jim hrozila persekuce. Komunisté v lepším případě končili v táborech podobných těm koncentračním, v horším případě je čekala přímo oprátka nebo poprava zastřelením.

Mnohé děti, které z Řecka odešly v první vlně, se příchodu rodičů nedočkaly. V dětských domovech nicméně často i několik let pobývaly také děti, jejichž rodiče válku přežili a také odešli do emigrace. Čím to bylo?

Řekové po příchodu do exilu často neměli finanční ani sociální zázemí potřebné k tomu, aby se o děti mohli postarat. Řecké děti proto dětské domovy opouštěly často až po dovršení dospělosti. Dětských domovů, kterými uprchlíci prošli, bylo po celém Československu asi padesát. Na území dnešního Olomouckého kraje se jednalo především o domovy v Loučné nad Desnou, v Sobotíně nebo v Bílé Vodě.

Proč tolik uprchlíků skončila právě na Jesenicku?

Důvodem bylo politické rozhodnutí. Původně se očekávalo, že Řekové v Československu zůstanou pouze dočasně. Řecké komunistické vedení počítalo s tím, že se politická situace v Řecku na počátku 50. let změní a všichni se vrátí zpátky. To se samozřejmě nestalo. Vzhledem k předpokládané dočasnosti pobytu se ale vládnoucí garnitura rozhodla Řeky dislokovat primárně ve třech odlehlejších okresech. Vybrány byly okresy Jeseník, Krnov a Žamberk.

Souvisel výběr pohraničních okresů také s odsunem německého obyvatelstva, ke kterému došlo mezi lety 1945-1946?

Výběr okresů s odsunem Němců souvisel významně. Pohraničí se odsunem prakticky vylidnilo, pro obyvatele vnitrozemí nebylo vůbec atraktivní se tam stěhovat. Řekové v pohraničí tedy měli místo k bydlení a také mohli alespoň z části naplnit poptávku po pracovní síle v lesnictví, zemědělství či ve výrobě.

Soudruzi si pak dlouho lámali hlavu, kde udělali chybu

Život v rozvráceném pohraničí na přelomu 40. a 50. let nebyl vůbec jednoduchý…

Situace v bývalých Sudetech byla složitá. Uprchlíci navíc přicházeli z horských oblastí na severu Řecka, kde je živilo především pastevectví. V Československu je ale posílali pracovat do továren, ačkoli drtivá většina z nich před tím továrnu ani neviděla. Několik Řeků například úřadům zalhalo, že jsou odborníci na výrobu šamotu, a získali tak práci přímo u pece ve vidnavské šamotárně. V továrně se prudce zvýšila zmetkovost výrobků a soudruzi si pak dlouho lámali hlavu, kde udělali chybu…

Jak probíhala výuka jazyků?

Řekové zprvu vůbec neuměli česky a v tom lepším případě byli alespoň pologramotní. Drtivá většina dospělých byla téměř negramotná. Čtvrtina uprchlíků měla makedonský původ – jejich děti si musely kromě češtiny a řečtiny osvojovat ještě makedonštinu a případně ruštinu. Makedonské děti se ale česky a rusky učily rychleji – byli to Slované. Tento nepoměr můžeme i dnes sledovat v dochovaných třídních výkazech.

Počáteční adaptace uprchlíků tedy byla komplikovaná. Jak místní Řeky přijali?

Někteří je přijali hned – bylo jim jich líto, viděli, že se snaží zapojit, a tak jim pomohli. Jiní se k nim naopak stavěli velmi chladně. Bylo to případ od případu, ale většinou se lidé Řekům opravdu snažili pomoci.

Pomohlo k přijetí uprchlíků třeba i pořádání různých řeckých zábav?

Řekové si například těžce přivykali na českou kuchyni, nebyli vůbec zvyklí na omáčky a knedlíky. Sehnat naopak v poválečném Československu lilky, nebo dokonce olivy či olivový olej bylo naprosto nemyslitelné. Řekové a Makedonci se společně s československými rodinami snažili vzájemně obohacovat třeba i prostřednictvím různých kurzů vaření. Lidé si rychle oblíbili řeckou kulturu, kterou se i potomci uprchlíků snaží propagovat i dnes.

Kdy začalo být jasné, že se uprchlíci zpátky do Řecka v dohledné době nevrátí?

Lidem to začalo docházet někdy na počátku, nebo v první polovině 50. let. Politická situace v Řecku se nevyvíjela tak, jak by si komunisté přáli. V té době se Řekové začali stěhovat do větších průmyslových aglomerací a hned po roce 1950 se objevují také první smíšená manželství.

Možnost návratu do domoviny se ale nakonec Řekům přece jen naskytla, v jakém roce se mohli vrátit poprvé?

Poprvé se Řekové mohli vrátit po roce 1954, žádost tehdy ale podléhala přísnému výběru řecké vlády. Následně návratovou politiku zablokovala vláda řecké vojenské junty, k rozvolnění došlo až po jejím pádu v roce 1974. Beztrestný návrat do Řecka ze zemí Východního bloku nicméně zaručil až zákon z roku 1982. Majetkové záležitosti uprchlíků v Řecku nebyly vyřešené do dneška.

Touha po návratu byla silnější

Kolik Řeků se z Československa do Řecka nakonec vrátilo?

Odhaduje se, že mezi lety 1954 až 1989 se repatriovalo na 9 900 Řeků. Odcházeli ale do velkých měst jako jsou Athény nebo Soluň, nikoli zpět do horských vesnic, odkud pocházeli.

V Jeseníku se nacházela pobočka Komunistické strany Řecka. Jakou úlohu plnila?

V prvopočátcích, ještě v padesátých letech, byl význam Komunistické strany Řecka pro řeckou komunitu velký. Straničtí funkcionáři procházeli kurzy češtiny jako první a následně pomáhali jako mluvčí nebo tlumočníci ostatním Řekům. Strana zprostředkovávala kontakt s československými úřady a organizovala kulturní akce. Význam Komunistické strany Řecka pro emigraci se ale postupně zmenšoval. Úpadek se začal projevovat po smrti Stalina, kdy došlo k vnitrostranické rozepři související s jeho kritikou.

Snímek Můj strýček Archimedes režiséra George Agathonikiadise vypráví příběh zarytého řeckého komunisty, který po zkušenostech se socialistickým režimem v Československu z prvotního idealismu vcelku vystřízliví...

Je to jeden z mých nejoblíbenějších filmů a myslím si, že pohled řeckých uprchlíků na politiku shrnuje celkem přesně. Když se v Jeseníku konalo zasedání řeckých komunistů, zúčastnění neměli problém na sebe vytáhnout hole. Natolik roztříštěná ta strana byla. Samozřejmě je ale třeba věc posuzovat individuálně. Někteří lidé v komunismus skutečně věřili a život tady pro ně byl nesrovnatelně lepší než v Řecku, kde neměli elektrifikaci ani splachovací záchod.

Řecká emigrace nicméně postupem času stále více toužila po návratu do Řecka a repatriaci. Jejich zájem o politikaření šel naopak víc a víc stranou. Touha po návratu domů a vystřízlivění bylo silnější.

Mgr. Dimitris Atanasiadis, Ph.D. patří ke druhé generaci Řeků narozených v tuzemsku. Pochází ze Zlatých Hor, řecký původ mají oba jeho rodiče. Historii vystudoval na Slezské univerzitě v Opavě, v dizertační práci se zaměřil na poválečnou úlohu KSČ na Šumpersku a Jesenicku. V současné době pracuje ve Státním okresním archivu Šumperk a vedle regionální historie se věnuje také řecké a makedonské menšině na našem území.