Třicet tun písku na Horním náměstí v Olomouci se od pondělí proměnilo v sochu císařovny Marie Terezie. Procházím kolem a pozoruji, že dva sochaři momentálně z písku vyškrabávají několik olomouckých dominant. „Pojďte klidně za mnou,“ říká po žádosti o rozhovor sochař Marian Maršálek.
Obcházím plot a za chvilku už dřepím v písku vedle pana Maršálka, který právě špachtlí vyškrabuje olomouckou radnici. „Každá socha má svou příležitost a svá specifika. Má příležitost oslovit lidi,“ vysvětluje sochař a do písku vydloubne další detail. „Detaily zvyšují délku tvorby celé sochy. Výhodou písku je, že je hezký a dají se z něj dělat takto velké sochy v rychlém čase. Kdyby se socha Marie Terezie měla dělat z klasického materiálu trvá to dva roky,“ vysvětluje hlavní přednosti písku.
Marián Maršálek je vystudovaný akademický sochař a své práci se věnuje celý život. „Na závěr studia jsem dělal zvukové objekty. Bavilo mě vyrábět různé zvukové nástroje. Jednalo se o velké dřevěné rezonanční objekty,“ vzpomíná sochař. Podle jeho slov musí mít na volnou tvorbu čas, navíc se tím neuživí. „Tenhle měsíc mě živí písková Marie Terezie,“ dodává se smíchem.
A jak socha Marie Terezie postupně vzniká? „Do připravených beden bagr nasype písek, vytvoří se taková pyramida. Pak se písek upěchuje,“ popisuje Marian Maršálek a opět rukou odhrábne hromádku písku, která se usadila na střeše olomoucké radnice. „Postupně se patra odebírají, a přitom se stojí na spodních částech bednění. Je to vlastně takové lešení,“ upřesňuje dále sochař, pak dodá: „Velký rozdíl oproti modelování z hlíny je, že se nemůžeme vracet a výsledek dále korigovat. U pískových soch tohle nejde.“
V České republice jsou čtyři metry dost
Podle Mariana Maršálka jsou čtyři metry v České republice dost. „Tady v Olomouci se před lety dělala socha, která měla pět metrů. Byla to socha Sloupu Nejsvětější Trojice. Čím větší socha tím víc písku a peněz,“ vysvětluje. Jen půl metru navíc je několik dalších tun písku, protože socha musí mít velkou základnu, aby nespadla.
„Osobně mě baví právě tvorba historických postav, ale děláme i zvířata z animáků. My už tušíme, co funguje, co je v pískových sochách oblíbené. Do písku se dá udělat prakticky cokoliv,“ řekne Maršálek a ukáže na kolegu, který právě vyškrábává Terezskou bránu. „S Jirkou Kašparem děláme i z jiných materiálů. Já osobně dělám i ledové sochy, ale ideál je mít čas a dělat svoje věci,“ upřesňuje sochař Maršálek.
Pískové sochařství je pomíjivé
Pískové sochy jsou sezónní záležitostí, jsou náchylné na počasí. K jejich ochraně před deštěm pomůže speciální penetrace, s prvním mrazem ovšem začne socha praskat. „Pískové sochařství je pomíjivé. Sochy z písku se ovšem dělají i v interiérech, například v nákupních střediscích. Kolega Jirka Kašpar jezdí na projekty, které se dělají ve velkých stanech. Tam se nepřízeň počasí neřeší,“ vysvětluje sochař. Teď nabízí i ledové sochy, se kterými se seznámil na Slovensku.
Celou dobu pan Maršálek drží v ruce úzkou špachtli: „Na led se používá podobné nářadí jako na dřevo. Dláta, elektrická pila, frézy a další. U pískových soch má každý něco svého. Nejběžnější je špachtle, může být i modelářské očko.“
Přichází paní a oba sochaře chválí: „Jste šikovní, je to skvělé.“ A není zdaleka jediná, během našeho rozhovoru jich přijde několik. A přicházet budou.
