V posledním měsíci se v Olomouci objevilo hned několik uměleckých děl, které vyvolávají ze strany veřejnosti bouřlivé reakce. Jako první by se daly zmínit plechové garáže Handiwork a Pomník ženám, které vařily sůl od slovenské umělkyně Ilony Németh, nebo Modrá naděje od Laca Saba, která se nachází zase poblíž hlavního nádraží. Ty na sociálních sítích totiž sklízí drsnou kritiku. Je ale vůbec nutná?
Jan Gehl, dánský architekt, se v devadesátých letech věnoval využití veřejného prostranství a napsal k tomu publikaci Život mezi budovami, ve které popisuje, jak by mělo vypadat živé a zdravé město. Mezi aspekty zdravého města řadí taktéž prvky, které lákají pozornost druhých, a je vlastně jedno, zda se jedná o „zpívající žebráky“ známé pod honosným označením buskeři, žonglující umělce nebo právě umělecké instalace.
Právě zmiňovaná díla pozornost veřejnosti jednoznačně mají, což dokládají příspěvky na Facebooku i komentáře pod nimi. „To si z nás teď děláte legraci? Jak můžete tvrdit, že jde o umění? To nás máte za blbce?“ tázal se jeden z komentátorů pod příspěvkem Muzea umění Olomouc, ve kterém oznámilo instalaci dvou děl slovenské umělkyně Németh do centra města v rámci Trienále SEFO 2024. A takových vyjádření je celá řada: „Tak tady už půjde o skutečné ‚umění‘! Dokonce tak umělecky zpracované a s takovým bohémským nadhledem, že my smrtelníci tomu ani nemůžeme rozumět,“ spílala v komentáři uživatelka pod příspěvkem s instalací Modrá naděje před nádražní budovou.
Fascinující je to neoblomné přesvědčení komentujících, podle kterých se v žádném případě o umění jednat nemůže, protože umění je od slova umět a že člověk nemusí být raketový inženýr, aby umění poznal.
Umění jako doklad doby
Přitom právě jednou z charakteristik umění je to, že v lidech vyvolává emoce, a je jedno, jestli pozitivní či negativní. V momentě, kdy se nad betonovým útvarem na náměstí Hrdinů jen zamyslíme s otázkou „co to tady dělá,“ tak je jeden z účelů splněn. Ačkoliv se nám to nemusí líbit.
Mnohdy se přitom dá na umění nahlížet z trochu jiného úhlu pohledu než jen jako na předmět, který „má být krásný“. Nevzhledné plechové garáže nesoucí název Handiwork na Horním náměstí tak nemusí působit jako ryzí exhibice, ale může poukázat na charakter veřejného prostranství – využívají Horní náměstí spíše chodci nebo řidiči? Nebo reflektovat aktuální krizi s parkovacími místy v centru města. A nebo to může být jen dokladem absurdních řešení nějakého časového období.
Samozřejmě nelze opomenout již zaběhlé rčení „sto lidí – sto chutí.“ Je běžné, že se nám nelíbí hudební vkus lidí v okolí, stejně tak je běžné, že se nám nemusí líbit socialistické plechové garáže, případně betonový monument na náměstí Národních hrdinů. A je dobře, že můžeme vyjádřit nesouhlas se vzhledem toho či onoho díla, případně vhodností jeho umístění právě na rušnou ulici, kde si dané dílo s dost velkou pravděpodobností označkuje pes.
V některých příspěvcích se mnoho lidí tázalo, kolik za, pro ně nehezké, instalace zaplatilo město z veřejných peněz. Ani korunu. V jednom z komentářů se vyjádřila náměstkyně primátora Milada Ferancová (ANO): „Město tyto objekty nevlastní, jsou zapůjčeny Muzeu umění k instalaci ve veřejném prostoru. Takže město za ně neutratilo nic,“ uvedla. To nám potvrdil také Tomáš Kasal, mluvčí Muzea umění Olomouc, podle kterého je výstava financována z grantů.
Takže ne, člověk nemusí být raketovým inženýrem, aby poznal umění. Ale zatracovat něčí práci, kterou se snaží autor poukázat na nějakou problematiku, třeba využití veřejného prostranství, nebo historickou kapitolu, a zpochybňovat její naplnění charakteristiky umění, je zcestné. A vlastně, kdo by měl určovat, co umění je a co ne?
