Lidé si myslí, že je to o smrti, ale pořád je to o životě, říkají zaměstnankyně Hospice na Svatém Kopečku

„Ta práce je klidná, naplňující. Spousta lidí, když se mě ptají, kde pracuji a já řeknu, že v hospici, tak je to pro ně nepředstavitelné a vnímají tu práci jako nesmírně těžkou, kterou by nemohli vykonávat,“ popisuje Salvetová a vysvětluje, co ji právě na ošetřování klientů v Hospici na Svatém Kopečku naplňuje: „Já tam tu složitost nevidím, protože pro mě není umírání těžkým tématem. Celkově je ta práce oproti práci s lidmi s demencí hodně klidná.“

Už dříve pracovala jako ošetřovatelka v hospici v Rajhradě. Předtím se ale věnovala lidem s demencí. „Skoro devět let jsem pracovala s lidmi s demencí. O paliativní péči jsem se už několik let zajímala, takže jsem k tomu postupně směřovala,“ popisuje mně svou cestu ošetřovatelky a dodává, že v olomouckém hospici pracuje už čtvrtým rokem.

Hospic na Svatém Kopečku je jediným kamenným hospicem v celém kraji. Pojme maximálně třicet klientů. U dveří pokojů si prohlížím jména napsaná smazatelnou fixou. „Někdo tady pobude pár dnů, někdo několik týdnů, měsíc, dva. Občas se stane, že se klientův celkový stav zlepší a podaří se mu přejít ještě do jiné sociální služby, do domova seniorů, nebo na čas domů. Pak jsou klienti, kteří tady odejdou,“ informuje mě paní Salvetová.

„Musíme bojovat se zkreslenými představami“

Do hovoru vstupuje Jana Marie Páralová, která v hospici zajišťuje i komunikaci s veřejností. „Do vědomí lidí se hospic dostává určitě více, ale že by byl o paliativní péči zvýšený zájem, ten pocit nemám. To se právě snažíme změnit a dostat na světlo,“ vysvětluje na mou otázku, jestli pozorují větší zájem o hospicovou a paliativní péči obecně. Podle ní také stále ve společnosti převažují předsudky. „Málo se o tom hovoří, lidé mají zkreslenou představu, když se řekne hospic. Všichni se to tady snažíme nějakým způsobem udělat hezké. Jde tady ta energie cítit,“ popsala Páralová.

„Lidé si myslí, že je to tady o smrti, ale ono je to pořád ještě o životě. O kvalitě života a o tom čase života. Naopak, já mám pocit, že tohle lidi nevědí, neumějí si to představit, nebo se to bojí slyšet, tak od toho dávají ruce pryč. Je to někdy těžké, proto říkám, že je hospic specifický, musíme bojovat s představami, musí se rozbít představa toho škaredého, ponurého,“ vysvětluje mně asistentka ředitelky, která ve svatokopeckém hospici působí od letošního května. Zároveň mě seznamuje s plány, jak právě tyto představy u široké veřejnosti nabourat: „Určitě pomáhají akce jako dny otevřených dveří. Teď jsme hostili lékařský seminář. Snažíme se právě i přes lékaře popularizovat tuto tematiku, aby předávali ve své praxi správně informace svým klientům a věděli, kdy se na nás mohou obrátit.“

Klientům se hospic snaží nabízet pestrou škálu aktivit a ke každému se personál snaží přistupovat individuálně. „Každý klient je jiný a má jinou potřebu. Přijde mě, že častým tématem klientů je cesta ke smrti, na které se nachází. Jsou lidé, kteří mají zájem o nějakou aktivizaci a jsou lidé, kteří raději tráví čas sami v sobě a aktivity zvenčí nehledají,“ přibližuje Martina Salvetová a vypočítává nabídku aktivit: „Ti, co zájem mají, mají možnost rukodělných činností, mají tady fyzioterapeutku, mohou nějakým způsobem posilovat fyzické dovednosti. Je tady nabídka canisterapie a felinoterapie, chodí tady paní s kočkami a se psem, dvakrát týdně máme bohoslužby a chodí sem dobrovolnice. O co je podle mě asi největší zájem, je přítomnost u klienta na pokoji. Ať už tichá, nebo vedení rozhovorů, lidská komunikace. To není aktivizace v pravém slova smyslu, ale myslím, že to je tím, co většina lidí očekává a co je naplňuje.“ To potvrzuje i Jana Marie Páralová: „Za sebe můžu říct, že když vypomáhám v přímé péči, tak je to to nejvíc, co člověk může klientovi ze sebe dát. Řekla bych, že je to vzájemné. Nabíjí to jak klienty, tak i sestřičky a ošetřovatelky.“

Povídáme si na začátku listopadu. Nad námi se vznáší všudypřítomné téma Dušiček, na které se právě v souvislosti s klienty hospice musím zeptat. „Že by někdo sám otevřeně téma Dušiček otevíral, to se mi nestalo, ale myslím, že jsou takoví, kteří to téma více vnímají. Mnozí už o někoho v životě přišli, takže i teskní,“ odpovídá na můj dotaz paní Salvetová. „Máme tady i pastorační asistentku, která s klienty probírá i tento čas,“ dodává Páralová.

Svatý Kopeček navštěvují také klienti, kteří využívají odlehčovací službu. „Kromě paliativní péče tady máme ještě respitní klienty, to jsou lidé, kteří sem přijdou na odlehčovací službu a ta péče je pak jiná. To je na té práci hezké, že je to pestré,“ říká mi ošetřovatelka.

"Doprovázení je důstojné. Jsme zaměření na celou bytost, na celého člověka"

„Máme poměrně velkou terasu s výhledem do krajiny. Pokud to počasí dovolí a klient se na to cítí, chodíme ven, doprovázíme je na terasu,“ představuje Martina Salvetová další z aktivit. Pro klienty, jejich rodiny i veřejnost vzniká pod terasou nová relaxační zahrada, o které jsme psali zde. „Přes organizaci Dobré místo pro život a projekt Otevřeme zahradu se práce posouvají dál. Máme určité požadavky, třeba aby tady byla možnost vyjet i s lůžkem. Chystáme zpřístupnění pro rodiny klientů, místo pro vyžití dětí od rodin klientů, citlivě se uvažuje také i o nějakém zpřístupnění pro veřejnost,“ dodává Páralová.

Paní Salvetová vidí jako velký bonus hospicové péče právě důstojnost při odchodu člověka. „Pro mě je v tom pozitivní, že vidím, že naše doprovázení je důstojné. Jsme zaměření na celou bytost, na celého člověka, že to není jen o bolestech a zdravotní stránce. Zajímá nás i duše, jak se klient cítí. Chceme jej doprovázet a doprovázíme a v tom mně ta péče přijde krásná. Pokud klient nechce, nemusí odcházet sám. Může, pokud si to přeje, ale má tady větší podporu oproti nemocnici,“ popisuje s úsměvem.

Podle Jany Marie Páralové se častokrát vztahy v rodinách mohou při péči o nemocného člena narušit. Když pak klient přejde do hospice, může se zlepšit péče o něj, ale právě i vztahy v rodině. „Je tady podpora, zázemí, celkový stav klienta i rodinné vztahy se mohou v takovém případě více srovnat. Díky tomu, že se klient cítí lépe, může s rodinou začít třeba znovu více komunikovat, stihnou si pak říct vše to důležité, vyřídí spolu, co ještě chtěli. Pokud klient odchází v klidu a vyrovnaný, je to podle mě to nejkrásnější, co se tady může stát,“ uzavírá Páralová.