Měli bychom se snažit žít tak, aby i naše děti měly stejné možnosti jako my, říká Huňková

Na Univerzitě Palackého působíte už půl roku. Když se za tímto obdobím ohlédnete, jak jej zatím hodnotíte?

Nastupovala jsem v době, kdy už koronavirová opatření ustupovala, chodila jsem tedy do práce, ale nebyli tady studenti, což je nyní velká změna. Hodnotím ale tohle období velice kladně, univerzita je otevřená zelené agendě obecně. Setkávám se s opravdu pozitivními reakcemi. Odvedli jsme už hodně práce, především, co se týče koncepce udržitelnosti na univerzitě – vytvořili jsme první návrh Strategie udržitelnosti UP, Standardy pro odpovědné veřejné zadávání a snažíme se na to jít systematicky. To je podle mě důležitý bod. Pracujeme na odpovědném veřejném zadávání. Lidé si na fakultách začínají uvědomovat, že se tohle téma řeší, i když se samozřejmě vždy najdou skupiny lidí, kteří k tomu mají trošku skeptické názory, ale to je v pořádku, s tím se snažíme pracovat. Zároveň jsem šťastná, že akademický rok začal, protože to pomáhá vlastně studentům, kteří nastoupili. Udržitelný Palacký (studentský spolek zabývající se udržitelností na UP, pozn. red.) začíná pracovat, těším se na spoustu projektů, na kterých bude spolupracovat s námi. Takže za mě nadšení a pozitivita ve stejné nebo i větší míře, než když jsem nastoupila.

Už jste zmínila zájem vedení, tak by mě zajímalo, jaký je celkově zájem o udržitelné aktivity mezi studenty a kolegy?

Mezi studenty nemůžu moc dlouhodobě hodnotit, protože jsou v Olomouci měsíc, ale udělali jsme nový nábor pro Udržitelného Palackého, a tam jsme byli překvapeni, kolik nových zájemců se přihlásilo, takže myslím, že zájem mezi studenty je poměrně velký. Obecně bych řekla, že mezi studenty víc, než mezi zaměstnanci, ale to souvisí i s mladou generací, kterou toto téma zajímá víc. I mezi zaměstnanci jsou pozitivní ohlasy. Tady na Rektorátu, protože tady se pohybuji nejvíc, se kolegové zajímají, chtějí vědět, o co jde. Nevidím nějaký posměch nebo odmítavé reakce, takže ano, zájem určitě je.

Jak vypadá takový den koordinátorky udržitelného rozvoje?

Snažím se, aby ta oblast udržitelného rozvoje vstoupila do podvědomí co nejvíce lidem, hodně tedy spolupracuji s lidmi, ať už v rámci univerzity nebo vně. S neziskovkami, studentskými spolky, s fakultami, takže většinou polovinu dne jsem na nějakých schůzkách, plánuji projekty, a podobně. Druhou polovinu zabírá e-mailová komunikace, mnoho hodin zabírá práce na strategiích, teď připravujeme s vysokými školami velký CRP projekt na příští rok. Variabilita práce je něco, co mě k té pozici přitáhlo. Nejde jen o sezení u počítače nebo jen řešení. Práce je tedy variabilní a tak to mám ráda.

Univerzita Palackého je známá svou provázaností s městem Olomouc. Chystáte nějaké aktivity pro širokou veřejnost?

Co se týká různých akcí, tento víkend třeba Fashion show v rámci akce Rozmanit0st, co organizují naši studenti, tak tyhle akce jsou vždy otevřeny veřejnosti, to nemáme nějak omezené. Co se týká třeba Freeshopu, tak tam je to s přístupem na koleje pro veřejnost problematičtější. Určitě pro nás je důležitá komunikace problému ven a vzdělávání veřejnosti, nechceme si nějakou znalost a know-how nechávat pro sebe. Zároveň s městem Olomouc intenzivně pracujeme na různých strategiích, které se prolínají do našeho strategického záměru, do Strategie udržitelnosti, takže ta spolupráce tam je a naším největším cílem je vzdělávat veřejnost v této problematice. Myslím ale, že v Olomouci už je hodně lidí, které to zajímá a kteří už i mě zvou na různé akce, třeba organizátoři Do práce na kole a Zažij Olomouc jinak. Zajímají se o to třeba v rámci té udržitelné mobility, snížení dopravy v Olomouci, a podobně. Ta provázanost tam je, ale pořád je důležité investovat do propagace, aby se o tom vědělo. Ale zájem je z obou stran.

Mluvíte o strategii univerzity, co je jejím cílem, čeho se týká a o jakém časovém rozpětí se bavíme?

Strategie je určená na deset let, ale je to velice obecná strategie o všech oblastech, ve kterých se chceme udržitelností zabývat a která se prolíná s prací univerzity a udržitelností. Na ni ale budou navazovat akční plány, ve kterých budou jasně specifikované cíle a indikátory, které nám řeknou, na jakých hodnotách jsme a kam se chceme posouvat. Budou to dvouleté plány, takže tam bude jasně dáno a posouzeno, zda se nám to povede nebo ne. Strategii máme rozdělenou do 3 oblastí a 14 cílů. První se týká správy univerzity - odpadů, energií, odpovědného zadávání, vody, staveb atd. Další je vzdělávání, věda a výzkum - vzdělávání nejen našich studentů, zaměstnanců, ale i veřejnosti, i podpora výzkumu, inovací. Spousta věcí se bude dát udělat za pár let jednodušeji, jen o tom ještě dneska nevíme. Takže i to chceme podporovat, aby se tím zabývali i naši studenti. Poslední částí jsou partnerství, ať už v rámci univerzit, Olomouce, kraje, tak i mezinárodní partnerství.

Částečně už Univerzita Palackého zahraniční partnerství rozvíjí…

My jsme už v projektu Aurora, do kterého je zapojeno devět evropských univerzit, některé jsou daleko před námi a můžeme se od nich učit, jiné jsou na tom podobně a můžeme si navzájem říct, jakým problémům čelíme a myslím, že je to pro nás velice přínosné. Na takových partnerstvích i v rámci ČR teď hodně pracujeme, protože nejen UP, ale i další vysoké školy se začínají zabývat udržitelným rozvojem a není potřeba vymýšlet nové věci, které třeba západní univerzity už před deseti lety dělaly. Můžeme se inspirovat, jen je trošku přizpůsobit našim podmínkám. I tohle je tedy důležité.

Do nedávné doby jste působila v zahraničí. Jak si Olomouc a ČR celkově vede v udržitelnosti v porovnání se zeměmi, kde jste bydlela?

Poslední roky jsem žila v Itálii. Oproti Itálii si myslím, že jsme popředu, co se týče starání se o životní prostředí a pohledu na to. Co se týče každodenního života, přemýšlení třeba o tom, jestli si koupím plastovou láhev, jestli to hodím do kterého koše, tak si myslím, že se to u nás víc řeší, že to lidem přijde víc automatické. V Itálii to tak úplně nebylo, což mi trochu vadilo. Žila jsem tam ale ve velkém městě oproti Olomouci. Ten kontrast tam asi taky hraje roli. Jestli to ale můžu generalizovat, Španělsko, kde jsem také žila a Itálie, jsou možná v tom trochu pozadu a nezajímá je ekologie tolik, i když by měla. I tam se ale najdou jednotlivci, aktivisti, a lidi, kteří se tomu věnují, ale nejspíš jsem jich potkala míň.

A Brazílie, kde jste také žila?

V rozvojových zemích, třeba i v Kambodži, asi ani nejsou zvyklí házet odpadky do odpadkových košů, podobně v té Brazílii, i když tam se to liší. Ve velkých firmách už se to řeší, v rámci politiky firmy je to vyžadováno. Ovšem lidé, kteří řeší poměrně banální věci, neberou třídění odpadu jako zásadní problém. V Brazílii jsou ještě velké rozdíly ve společenské zodpovědnosti mezi muži a ženami, to je taky důležité říct.

V rámci studia v Olomouci jste se taky zabývala plýtváním jídlem v ČR a na Olomoucku. Změnila se tato situace nějak?

Přiznám se, že nevím, jestli je nějaký novější výzkum, který by se dal porovnat s mými daty, která jsem tehdy zjistila, ale zase si myslím, že je to o tom, že když se o tom víc mluví, lidé se tím víc řídí a zlepšuje se to. V rámci různých festivalů, dokumentů, a podobně, se tato problematika začala hodně propagovat, takže můj odhad je takový, že se ta situace zlepšuje, pevná data k tomu ale nemám.

V rozhovoru pro Žurnál UP jste před časem uvedla, že byste „chtěla pomoci vytvořit univerzitu, která bude konkurence schopná, více ekonomicky i energeticky soběstačná.“ V jakém časovém horizontu?

Jako Česká republika jsme v rámci Evropské unie zavázaní k uhlíkové neutralitě do roku 2050, takže do toho roku by toho měla dosáhnout i naše univerzita. Hraje tady roli ale více věcí, je to komplexní problém. Není to jen o tom, že budeme mít alternativní zdroje energie, elektromobily, ale jde i o to, z jakých elektráren se energie bere. S tím se úplně v číslech nepočítá, ale hraje to roli. Je důležité, abychom o tom přemýšleli a snižovali to záměrně a plánovaně, a určitě je spousta opatření, která můžeme zavést poměrně jednoduše a budeme je zavádět. Dostat se ale na carbon free, o tom se teď ještě bavit nemůžeme, to je jiný level.

Vaše pracovní pozice má název Koordinátor udržitelného rozvoje. Jak vy sama chápete udržitelnost?

Úplně obecně ji chápu tak, že bychom se měli snažit žít podle toho, aby i naše děti měly stejné možnosti jaké máme my. Abychom o tom přemýšleli. Já sama to nevidím tak, že několik lidí na světě bude vegany, kteří už nikdy nepoletí a budou radikální. Spíš to vidím v tom, že ideálně všichni uděláme malá omezení, abychom dosáhli velkých výsledků a vlastně to nikoho nebude bolet. Tímto směrem jdu i v té strategii univerzity. Musíme dbát nejen na životní prostředí, ale samozřejmě i na ekonomickou stránku, která je důležitá. Tohle všechno musí mít balanc, musí to být spolu v souladu, a takhle tu udržitelnost chápu. Balancování všech těchto sfér, tedy sociální, environmentální, ekonomické. Myslím, že jedině takto dojdeme k nějakému pozitivnímu závěru.

Jak vy sama balancujete? Jaké udržitelné kroky podnikáte?

Někdy také špatně balancuju. Co se týče auta, snažím se jej hodně omezit. Nebydlím v Olomouci, do práce se snažím jezdit autobusem, ale nikomu nebudu tvrdit, že nikdy nejedu autem. Jedu, když potřebuju nakoupit, je to prostě nejjednodušší. I na dovolenou někdy letím. Měla jsem v sobě takový dohad, jestli teda se nevzdám toho létání, nicméně jsem si uvědomila, že je to jedna z věcí, které mě činí neuvěřitelně šťastnou, a díky tomu, co jsem procestovala a zažila, tak jsem tím, kým jsem a jakým směrem jsem se rozhodla vydat. Ani v tom osobním měřítku nechci dělat úplně radikální řešení na to, abych pak byla nešťastná, ale dělám spoustu těch drobných věcí. Nejsem vegetarián, ale maso jsem hodně omezila, autem jezdím ze sedmi dní jednou, na dovolenou letím jednou ročně, ne pětkrát. Cestou je dělat malé ústupky, které mě nebudou bolet, ale budu je prostě dodržovat.