Jako malý si myslel, že bude pracovat se zvířátky, teď vozí plnou sanitku plyšáků. Už 33 let je Stanislav Mikiska řidičem dětské sanitky. Neřídí ale jen tak ledajakou sanitku, ta jeho je totiž plná plyšových zvířátek. Někteří chlupáči mají s panem Mikiskou dlouholetý nerozlučný příběh, jiné pak rozdává pro radost dětem.
Jak dlouho se své profesi řidiče sanitky věnujete?
Už to nějaký ten pátek bude. Na Fakultní nemocnici v Olomouci jsem nastoupil 1. května roku 1988. Takže to je 36 let. Na dětské klinice jsem od 1. srpna 1991. Do té doby jsem jezdil s dospěláky. Pak mě ale nějak stáhla práce s dětmi, tak jsem přestoupil a držím se toho do teď.
Jak jste se k této profesi dostal? Věděl jste už od mala, že budete záchranář?
Jako malý jsem si myslel, že budu pracovat se zvířátky. V 10 letech jsem ale prodělal vážný úraz nohy. Dlouho jsem proto pak jezdil sanitkou na rehabilitace a to byl možná takový první záchvěv. Po maturitě jsem náhodou objevil inzerát na řidiče sanitky. Hlásil jsem se tehdy na vysokou, VŠB v Ostravě, počítal jsem, že mě nevezmou. A tak jsem nastoupil na to místo řidiče. Na vysokou mě ale nakonec vzali. Chvíli jsem tam chodil, nebavilo mě to. Učení to bylo zajímavé, ale já jsem byl vždycky tak trošku rebel a s učiteli jsem se moc nesnesl. Po čase jsem odešel a zůstal jsem ve fakultní nemocnici jako řidič sanitky.
„Když přišel návrh, že bych mohl jezdit s dětskou sanitkou, neváhal jsem.“
Proč zrovna dětská sanitka? Vybral jste si to sám, nebo si toto zaměření spíš vybralo vás?
Nejdřív jsem vozil dospěláky. Občas bylo ale potřeba jet i s dětskými pacienty a to se mi hned hrozně zalíbilo. Rád jsem vozil miminka, dělalo mi to radost. Ve chvíli, kdy mi kolega nabídl, že se spolu vyměníme, jsem neváhal ani chvíli. On bude jezdit s dospěláky a já s dětmi. Miminka z celé Moravy se tehdy svážela sem a to mě vážně bavilo. Po 5 letech nám to pak převzala rychlá, ale i tak jsem na dětském zůstal a dělám to stále rád.
Vy se sanitkou jezdíte jen po areálu, nebo i nějaké delší cesty?
Se sanitkou jezdívám hlavně po areálu nemocnice. Za den najezdím obvykle tak 40 km. Nezdá se to, ale areál je opravdu velký. Je to tady taková malá vesnice ve městě. Občas ale děti vezu třeba do Prahy, když je potřebují přeložit. To pak najedu víc. Za měsíc to bývá okolo 700 km. Delší cesty beru jako takový odpočinek. Když jsem v areálu, je to opravdu náročné. Jsem neustále na telefonu, sám si dělám dispečera a všechno si i sám organizuju.
Pamatujete si na svůj první případ?
Vyloženě na první cestu, nebo prvního pacienta si asi nepamatuju. Postupem času se z toho stal takový koloběh a já ani nemám tolik času, abych nad tím během práce přemýšlel. Určitě je ale hodně dětí, co jsem převezl a doteď si na ně vzpomenu. Měly buď silný příběh, anebo byly opravdu kouzelné. Na dětech se mi obecně nejvíc líbí, že nelžou, všechno řeknou tak, jak to je. Když říkají, že je něco bolí, opravdu to tak je. A to mi na nich přijde nejhezčí, jejich upřímnost.
„Vozil jsem je jako malé, teď vozím jejich vnoučata.“
Vybaví se vám teď nějaký konkrétní pacient, na kterého rád vzpomínáte?
Zrovna nedávno jsem během nakupování v supermarketu potkal kluka. Mohlo mu být přes 30 let. Oslovil mě: „Ahoj, pane Stando“. Naposledy jsem ho viděl, když mu bylo 13. Vozil jsem ho několik let na různá vyšetření a operace. Pak jsme se roky neviděli a teď mě poznal v supermarketu. Udělalo mi to radost.
Co nějaké další příběhy?
Dokonce se mi už asi třikrát stalo, že jsem narazil na někoho, koho jsem vozil jako malého a teď vozím jeho vnouče. Tři generace. Jsou to vždycky milá setkání. Myslím si, že Olomouc už mám převoženou. Každý den vozím okolo 20-30 dětí. Můj rekord je přes 60 dětí za den.
Být záchranář je velmi náročné. Jak se s touto profesí a jejími úskalími vyrovnáváte?
Určitě to není lehké. Člověk se ale musí naučit na ty nepěkné věci nemyslet. Samozřejmě jsou příběhy, na které nezapomenete. Potkávám se hlavně s dětmi s onkologickým onemocněním, takže i ty negativní příběhy k tomu občas bohužel patří. To by se nedalo zvládnout, kdybych nad tím pořád přemýšlel. Do mého osobního života se to samozřejmě propisuje. Hlavně na moje děti. Vždycky musely nosit helmu a chrániče při jízdě na kole a v tomhle směru jsem na ně byl vždycky přísný. Ani teď z toho neslevuji. Snažím se je držet od nějakého nebezpečného divočení. Problém je, že já jsem byl vždycky taky divočák, asi to mají po mně.
Začalo to jedním medvědem, teď je z toho plná sanitka
Jak vznikl celý nápad s plyšákovou sanitkou? Měl jste plyšáky už ve své první sanitce?
V mé první sanitce moc plyšáků nebylo. Neměl jsem tam moc možností, kam je položit, nebo zavěsit. Měl jsem tam ale za sedadlem velkého hnědého medvěda a ten jezdil celou dobu se mnou. Pár plyšáků se tehdy vešlo na palubní desku, ale vzadu byl jen ten velký plyšový medvěd. Teď ani nevím, kde ten medvěd skončil. Myslím, že si ho koupil nějaký sběratel, ale nikdy jsem nezjistil, kam přesně odcestoval.
Jak se plyšáci do sanitky vlastně dostanou? Pořizujete je sám, nebo jsou to dárky?
Plyšáci, co mám u sebe v sanitce vepředu jsou převážně dárky od mých dětí. Vzadu mám pak plyšáky, co mi podarovali pacienti, nebo jejich rodiče. Postupem času nám lidi začali nosit do nemocnice plyšáky, jelikož jich měli doma moc, a tak chtěli, aby udělali radost někde jinde. Některé z nich jsem si pověsil do sanitky. Zbytek je ve sklepě nemocnice a postupně je podarováváme pacientům. Plyšáky nerozdávám jenom já. Jsou na urgentu, nebo i na zubním. Každý pacient dostane plyšáka. Někdy se dokonce stává, že se nám plyšáci vrátí. Pár takových už jsem potkal. Děti je tady třeba zapomenou, a tak je vypereme a dáme do sanitky, nebo předáme dál.
Zrovna nedávno jedna paní navštívila sdružení Šance Olomouc a darovala jim svou sbírku plyšových medvědů. Byla to opravdu krásná sbírka. Ti větší plyšáci zůstali ve sdružení a menší jsem dostal já do sanitky a teď je s radostí rozdávám. Vždycky dětem říkám, že těchto plyšáků by si měly obzvlášť vážit, protože jsou ze sbírky.
Máte nějakého oblíbeného plyšáka, nebo třeba plyšáka se zvláštním příběhem?
Vepředu v sanitce mám plyšového pejska, ten se mnou jezdí od roku 1989. A pak mám plyšáka žluté opičky. Dřív jsem míval i hnědou, ale tu si někdo odnesl. Vždycky když se mnou jedou děti, které se třeba bojí, tak jim vykládám, že je potřeba tu opičku hlídat, jelikož ráda utíká ze sanitky. Menší děti to vždycky zabaví. Často i přestanou brečet a soustředí se na to, aby jim opička neutekla. V těchto případech si myslím, že lhát se snad trošku může.
Kolik tak za den rozdáte plyšáků?
Jak kdy. Jsou i dny, kdy nepředám žádného plyšáka, ale zrovna dnes jsem porozdával snad půl igelitky. Vezl jsem dneska 30 dětí a myslím, že takových 15 plyšáků se rozdalo určitě. Minulý týden jsem doplňoval plyšákové zásoby, už jsem skoro žádné neměl, tak to bylo potřeba.
