POVODEŇ: Apokalypsa pod okny. Voda město odřízla od okolního světa

Je ráno, pár minut po šesté. Králík v kleci lomcuje miskou. Je nevrlý, bručoun. Chybí mu seno, které jsem ve spěchu zapomněl vzít s sebou. Před několika hodinami jsme totiž prchli před přicházející povodní – evakuovali jsme se do Jeseníku. Rád bych se ještě převaloval v posteli, venku je ale podezřelý rozruch.

Seriál POVODEŇ popisuje autorovu osobní zkušenost s přírodní katastrofou. Zářijové záplavy prožil v zasažených obcích – v Jeseníku a sousední České Vsi, odkud pochází.

Voda přitéká zleva i zprava. Někteří se snaží zachránit zaparkovaná auta, nemají je už ale kam odvézt. Lidé, kteří v tomto paneláku prožili i poslední velké záplavy v roce 1997, jsou překvapení. Dům tehdy povodeň vůbec neohrozila, teď ale stojí uprostřed zvětšující se laguny. A hladina pořád stoupá. Nikdo si nedokázal představit, že by situace na Jesenicku mohla být horší než před sedmadvaceti lety.

Voda z asi sto metrů vzdáleného potoka postupně zaplavuje celé sídliště. Průhledem mezi domy vidím malý výsek Lipovské ulice. Rozvodněný Staříč se tam střetává s vodou z řeky Bělé. Ta se do těch míst nyní žene přes náměstí Svobody a tvoří vysoké peřeje. Pod vodou možná brzy bude celé centrum města, které se nachází právě mezi těmito dvěma toky. Je to nevyhnutelné, myslím si.

Čas běží ukrutně pomalu

S obtížemi se mi daří připojit k internetu. Dozvídám se, že by Bělá v Mikulovicích měla kulminovat někdy kolem poledne. V Jeseníku tedy o něco dříve. Koukám proto na hodiny – není zatím ani osm. Čas běží ukrutně pomalu. Pak ještě zjišťuji, že je město ze všech stran úplně odříznuté od světa. A to je všechno, mobilní sítě přestávají fungovat úplně. Nejde plyn ani elektřina, voda neteče.

V chodbě u schránek se shromažďují obyvatelé paneláku. Sklep je zaplavený po strop a pokud hladina stoupne ještě o další dva schody výš, vyplaví taky celé přízemí. Lidem z nejníže položených bytů proto pomáháme se stěhováním. Do patra se snaží vynést krabice s léky, cennosti, televize, ale i větší spotřebiče. Chodby jsou tady naštěstí prostorné. Vleze se tam toho dost.

U zvonků, ve vyvýšeném vchodě do domu, se zdravíme s mužem, který si sem přišel zakouřit. „Včera jsem se tady evakuoval z Domašova. No, možná jsem si nevybral úplně nejvhodnější útočiště,“ povídá s trochou sarkasmu. Ocitnul se ve stejné situaci jako my. Taky přemýšlíme, jak to teď asi vypadá u nás doma, na břehu řeky v České Vsi.

Pod balkonem zrovna proplouvají dvě červené bačkory, levá a pravá, ne a ne se rozdělit. Nejmohutnější proud vody ale omílá protější stranu paneláku. Tím směrem teď rychle připlouvá i velký přístřešek smontovaný z plechu, možná celá garáž. Mizí za domem a chvíli je ticho. Pak se ale ozve hlasité syčení – bouda nejspíš prorazila pneumatiky některého z aut.

Nebe křižují vrtulníky

Zaparkované osobáky s sebou proud samozřejmě strhává taky. Auta někdy „ožívají,“ když je zaplaví voda. Elektronika zkratuje, světla se rozsvítí, dveře otevřou. Alarm sepne a pronikavé troubení pak zní ulicí klidně hodinu.

Někdy před jedenáctou se šíří tolik očekávaná zpráva: „Na horách přestává pršet!“ Pánovi s čelovkou se podařilo připojit k meteoradaru. Také mraky nad Jeseníkem začínají vypadat poněkud přívětivěji. Konečně. Na malém kousku oblohy se dokonce roztrhaly úplně. Zdá se to jako věčnost, co jsem naposled viděl modré nebe. Nad hlavami nám prolétají vrtulníky.

Poprvé po několika náročných dnech se počasí nejspíš udobřuje. Nikdo se ale nechce ukvapit. Ne po všech těch čerstvých zkušenostech. Bedlivě tedy pozorujeme zatopené schody do domu. A skutečně – masa vody pomalu, ale jistě ustupuje.

Chybělo asi třicet centimetrů, a poničila by i byty v přízemí. Jejich obyvatelé proto začínají slavit. V chodbě u schránek otevírají víno a zpívají statní hymnu. Prvně českou, pak i slovenskou. Když na chodníku zbývá vody jen po kotníky, objímají sousedy z okolních domů.

Jiní ale takové štěstí neměli...