Prvních 120 párů ponožek jsem prodala během jednoho dne, říká Maruška Ponožka
Je sedm ráno a před obchůdkem v Kateřinské ulici čilá sedmdesátnice rozestavuje své zboží a sortiment. Já si před rozhovorem protírám rozespalé oči, zatímco Maruška Finková je plná elánu a má den v plném proudu. „Víš co, já mám kanára, já mám manžela, já mám psa, všecky chcou jíst, všichni chcou baštit,“ vysvětluje svůj ranní náboj legendární olomoucká obchodnice Maruška Ponožka.
Přijímám místo v zadní části obchůdku plného ponožek a dostávám poctivou tureckou kávu, takhle po ránu si ji paní Finková dává už přes třicet let. „Prodávat jsem začala hned po převratu. Nezaváhala jsem ani hodinu, začínala jsem na tržnici. Chodila jsem prodávat v horku, mraze,“ popisuje své začátky Maruška s tím, že začínala s jednou bednou ponožek, ta se rozprodala za jeden den. „Bingo, ponožky jsou to, co potřebuju,“ vzpomíná.
Stálé zákazníky má Maruška Ponožka i přes dvě generace. „Pro mě je zákazník něco jako pán Bůh, protože já bez nich nejsem nic,“ vysvětluje prodejkyně ponožek a dodává, že měla velkou školu od rodičů. O zákaznících mi tatínek vždycky říkával: „Před dobrým zákazníkem vždycky klekni a smekni, pač to jsou tvoji živitelé. Bez nich nejsi nic.“
Maruška je známá tím, že se zákazníky, podle svých slov, „vykecává“. Prohodí s nimi dobré slovo a ráda se i zasměje. „Každý máme nějaké problémy, ale nemělo by se chodit, otravovat a dělat lidem černou kroniku. Lidé jsou nešťastní, snažím se, aby se od Marušky Ponožky chodilo s dobrou náladou,“ říká Maruška, připisuje to tomu, že má odjakživa povinnost bavit lidi „blbejma kecama“.
Kytka má duši a cítí
Pro olomouckou prodejkyni ponožek jsou velkou láskou květiny, po nocích je čistí a pucuje. „Květiny jsou štěstí, mám kytky moc ráda. Dětem říkám, že mi na hrob nesmějí dávat ta plastová košťata. Jinak vyskočím a nakopu je,“ říká s humorem a s úsměvem pokračuje: „Nejoblíbenější kytky jsou růže a orchideje, jsou křehké. Nejvíc voní žlutá růže, ale mám ráda i ty divočejší, keřové.“
Podle Marušky se dá květina přirovnat k lidem. „Kytka má duši a cítí. Když jsou listy smutné, tak poznáte, že kytka není v cajku,“ vysvětluje a dodává, že to je jako s člověkem. „Každá kytka chce něco jiného, stejně tak člověk. Na někoho platí dobré slovo, na někoho musíte naopak dupnout, aby dal pokoj.“
Dokavad budu vědět, kdo a co jsem
K současné situaci má Maruška jasný postoj, podle ní člověk nesmí nad ničím lámat hůl, ani nad touhle dobou, protože nic netrvá věčně. „Nechci zdražovat, cena musí být taková, aby to zákazník udýchal. Když má zákazník jeden prd, já mám dva,“ popisuje olomoucká prodejkyně a říká, že cenu chce udržet nákupem zboží dopředu. „Když někdo lehce nabude, lehce ty peníze aj pozbude. Ale když nemá, tak nemá no,“ říká.
„Všechno se točí kolem peněz, tohle je tvrdý kapitalismus. V lidech bude stoupat agrese. Zlá doba si žádá zlé skutky. Lidé jsou tak nešťastní, že ubližují nejen okolí, ale i sobě,“ povzdechne si Maruška, ale potom dodá: „Byla jsem několik let v zahraničí, takže můžu posuzovat. Tady je nádherně, naše země je ráj.“
Paní Finková bude ponožky prý prodávat, dokud to půjde. „Dokavad budu moct, dokavad budu vědět kdo jsem a co jsem, tak samozřejmě budu prodávat. Já tady v obchodě vždy omládnu, cítím se báječně a vůbec nic mi neschází,“ povídá Maruška ve chvíli, kdy do obchodu v Kateřinské ulici přichází první zákazník, po krátké domluvě Maruška starší paní prodává slipy pro syna. „Tady vám vracím ten milion,“ vrací na pětistovku a obě se smějí. Rozhovor už nemůže pokračovat, do obchodu přicházejí další dvě zákaznice.
