Berou senové úplatky. Vydali jsme se za hipoterapeuty z Přestavlk

Malý Kulička už se kulí k nám. Je sporné, jestli na přivítanou nebo kvůli senu, které spatřil. Poctivě se ale nechá pomazlit, aby dostál svému jménu terapeutického poníka. Klára mě vede dál ohradou. Po dešti se opravdu těžko rozeznává, co je bláto a co není. A tak mě napadá dětská otázka, jestli se kůň podělá i v nemocnici. „Kůň to neovládá jako pes, neumí to a ani se to nedokáže naučit. Na to máme speciální vaky. Kulička byl ale dost dlouho vzorný a ani vak dřív nevyužíval.“

Přecházíme kolem keřů a otevírá se mi pohled na velkou pastvu. Pasou tu další tři koníci, kolem kterých pobíhají ještě kozy. „Ty máme, protože spásají to, co koně nejí,“ objasňuje Klára. Představuje mi Zafiru a další kůň a klisna, kteří ale do terapeutického týmu nepatří.

Zafira si asi myslí „Zase pondělní šichta!“, když vidí jak se k ní nadšeně řítím. Opravdu ale vypadá, že ji nic nerozhodí. Ptám se chovatelky, jak se vlastně odlišují běžní koně od těch terapeutických. „Koně musí pro hipoterapii podstupovat hodně náročný trénink. Musí umět zvládat stísněné prostory, hluk, neočekávané dotyky a zvuky. Až jsou připravení, podstupují zkoušku na danou oblast, ve které mají působit. Můžou být například pohyboví nebo psychologičtí terapeuti. K tomu samozřejmě i já musím mít odpovídající vzdělání,“ vyjmenovává Klára, která má vystudovanou psychologii. Spojila tak příjemné s užitečným a jak sama říká, své celoživotní hobby skloubila se svým profesním zaměřením.

Ať se dívám, jak se dívám, výtah ale v okolí nevidím. Nechápu tedy, jak naučit koně jezdit nemocničním výtahem. „Z palet stavíme různé konstrukce, do kterých koně zavedeme. Simulujeme tak úzké prostory, učíme je couvat a podobně,“ popisuje Klára.

Těžko říct, jestli jsou Zafira a Kulička takoví flegmatici od přírody, Klára ale říká, že kolem Zafiry při jejím výběru běhala s pískací hračkou. Už tehdy totiž věděla, že Zafira bude terapeutický kůň. „Dívala se zvědavě, ale jinak to s ní ani nehlo.“ Hnout s ní ale dokázala spolubydlící klisna, kterou taky zajímám. To se Zafira klidí a Klára mi hned vysvětluje, že koně mají velmi pevnou hierarchii.

Právě přicházející klisna je na vrcholu zmíněné hierarchie, Zafira s Kuličkou jsou vlastně nejníž. „To je taky pozitivní pro jejich práci. Často za námi chodí úzkostné a depresivní děti, které bývají vyřazeny z kolektivu. Pozorujeme s nimi na terapiích i to, jak se koně chovají mezi sebou a mluvíme o tom. Děti se v tom necítí být tak samy.“

Nezívej, je to tvoje práce!

Zafiru pak můžu sama vyhřebelcovat, samozřejmě podle návodu majitelky. Zíváním mě prý nechce urazit, ale dává mi najevo, že je spokojená. „Takto koně vyhřebelcujeme, někdy i umýváme před návštěvou.“ To mě přivádí k tomu, jak vlastně probíhá taková návštěva v nemocnici. „Personál se nejdříve pacientů ptá, jestli s koněm můžeme vejít. Někdy zůstaneme od pacienta dál, pokud se třeba bojí."

Klára přidává historku: "Jen jednou se nám stalo, že do pokoje nechtěl vejít sám kůň. Pak jsme zjistili, že přímo za touto pacientkou nechce vstupovat ani sám personál, asi nějaká špatná energie.“

Ve Fakultní nemocnici Olomouc už Kulička se Zafirou byli mnohokrát. Navštěvují i oddělení se staršími pacienty. „Několikrát jsme se setkali s tím, že starší pacienti, kteří trpěli například demencí a nepoznávali ani své děti, si vzpomněli, že v dětství koně mívali. Jde na nich vidět obrovská radost jak z návštěvy tak z jejich vzpomínky. Projevuje se pak třeba i svalová paměť, kdy přesně vědí kam a jak na koně sahat,“ líčí Klára.