Darovanému koni na zuby nehleď, tvrdí otřepané české přísloví. Pro veterinářku Ivu Vodičkovou to ovšem neplatí, i těmto koním totiž musí občas prohlédnout a zbrousit chrup. „Nebojte se, jen si na ty zuby sáhněte,” vyzývá mě koňská zubařka a ukazuje mi řadu velkých zubů v koňské tlamě. Po chvilce váhání nervózně ohrnuji rukáv a jdu na to.
Naše první zastávka s veterinářkou Ivou Vodičkovou je v Pasece na Olomoucku, kde na zubařský zákrok čeká kobylka Sofi, ta je jedním ze stáda jednadvaceti arabských plnokrevníků, které zde chovají. „Myslím na vás, musíme píchnout i očkování, odpoledne si zavoláme,” vyřizuje ještě v autě návštěvu dalšího čtyřnohého pacienta. Telefonátů od majitelů koní, kteří potřebují naočkovat nebo vyměnit obvazy, má veterinářka během dopoledne hned několik. „Lidé takhle volají, je dobré, pokud mám zastávku po cestě, ale v akutních případech se musím otočit a vyrazit třeba i na druhou stranu Olomouckého kraje,” popisuje s tím, že třeba v případě koliky, otrav nebo zlomenin se musí reagovat okamžitě.
Přijíždíme do Paseky, konkrétně do části Karlov. Venku poletují sněhové vločky a fučí ostrý vítr. V zastřešeném boxu už na nás čeká pětiletá kobyla Sofi, nervózně přešlapuje a je trochu divočejší. „Ona nemá ráda boxy,” vysvětluje majitelka paseckého ustájení a prosí ještě Ivu Vodičkovou o kontrolu zadních nohou, kde má Sofi podlomy (pozn. red. kožní onemocnění ve spěnkách koně).
Koním zuby dorůstají
Ze své modré dodávky olomoucká veterinářka postupně vynosí potřebné nástroje, ale třeba i injekční stříkačku a skleněné ampulky. „Budeme ji muset přispat trochu silnější dávkou, protože je taková divočejší,” říká a nabírá do stříkačky potřebné množství uspávadla. Raději stojím opodál, cítím totiž k velkému a nervózně podupávajícímu zvířeti respekt. „Hou, hodná, hodná,” chlácholí paní Vodičková koně, kterého za udidlo přidržuje jeden z pracovníků stáje, a pomalu a klidně se k němu přibližuje. „Koně se totiž snadno vyděsí, vidí svět mnohonásobně větší, než jak ho vidíme my,” prozradí mi, když už má kobyla arabského plnokrevníka dávku aplikovanou a my čekáme až zabere.
„Poprosím vás o kyblíček s teplou vodou,” vyzývá veterinářka v moment, kdy už Sofi znatelně přivírá oči a je jasné, že uspávadlo začalo působit. Iva Vodičková vezme do rukou ocelovou konstrukci, takzvaný rozvěrač a namočí ho do teplé vody a potom ho umístí koni do tlamy, ten potom nedokáže sevřít čelisti. „Koním zuby totiž dorůstají zhruba do stáří deseti let, dříve měli například potravu v podobě tuhé trávy a ta je sama obrušovala,” vysvětluje při nasazování kovové obruče na hlavu přispaného koně, tou se potom protáhne lano, které se hodí přes trám a během chvíle tak vzniká jednoduchá kladka na nadzvednutí a udržení koňské hlavy v potřebné výšce. „Když jim zuby přerostou, dělají se koním vředy na sliznici tlamy, proto je nutné zuby zbrousit,” doplní ještě.
A teď přichází řada na výplach, zubařka obrovskou stříkačkou několikrát koňskou hubu propláchne, ven se dostává seno, tráva a další zbytky. Iva Navrátilová zrovna prohlíží velké zuby obřím zubařským zrcátkem, předtím ho postříkala alkoholem a díky tomu se nezamlžuje. Zvědavě se nakláním a ohýbám, abych vše dobře viděl. “Však si sám sáhněte,” řekne najednou a dokonale mě zaskočí. Po chvilce váhání si tedy ohrnuji rukáv a pomalu a opatrně strkám ruku do tlamy, nakonec mi v ní mizí téměř po loket. Sahám na řadu zubů a opravdu cítím, že jsou po stranách ostré. Bude se brousit.
Bylo to bez kazů
“Arabové mívají většinou dobrý chrup,” přidává další zajímavost veterinářka, zatímco zapojuje velkou brusku a nasazuje jí nástavec. O pár vteřin později už je slyšet zvuk, který všichni dobře známe při návštěvě zubaře. Za několik minut je hotovo. “Zuby jsme zabrousila do jedné roviny. Tady jsem je musela naopak lehce zaoblit, aby vznikl lepší kontakt pro udidlo,” vysvětluje mi paní Vodičková při pohledu do otevřené tlamy. Teď ještě rychle ošetříme podlomy, kobyla už ovšem začíná být neklidnější.
Když Iva Vodičková svoji soukromou praxi začínala, o autě si mohla nechat zdát: “Ze začátku jsem neměla ani auto, tak jsem jezdila ošetřovat koně na kole. Sbalila jsem do baťůžku například injekce a obvazy a vyrazila z Olomouce do Přerova.” Zhruba před deseti lety to nebylo opravdu jednoduché, chovatelů koní totiž nebylo moc. Podle Vodičkové už je situace jiná a mnohdy se za celý den nezastaví. To už ovšem sedíme v autě na cestě za dalším pacientem, tentokrát nás čeká v Tovéři.
