Sedmdesát kol na půdě, dílna plná bicyklů a součástek. V místnosti stojí i klavír, o který se opírají dva kousky se zbrusu novými plášti a barevnými rámy. Jedno je zářivě růžové dámské kolo s hnědými plášti, druhá je bílá silnička. „Ta už jsou připravená pro zákazníky,“ vysvětluje a vítá mě ve své hněvotínské dílně Nikola Konarik, který se renovacemi starých kol zabývá.
„Nejčastěji jsou mými zákazníky umělci, loni si koupili kola jen muzikanti. Všechno jsem zatím prodával svým známým,“ odpovídá mi na otázku, kdo patří mezi jeho nejčastější zákazníky a pokračuje: „Většinou chtějí kola ženské, chlap by si jej mohl opravit sám, ale neudělá to.“ S renovacemi historických bicyklů českých i zahraničních značek začal Konarik před třemi lety, v období covidu. „Tady chci ještě zprovoznit muzeum bicyklů, to bude otevřeno po dohodě, ale čeká mě tady ještě hodně změn. Říkal jsem si, že je to projekt na 5 let, takže mám ještě dva roky. Udělám tady posezení, vystavím kola,“ říká mi čtyřiačtyřicetiletý kolař, který kola opravuje pod značkou Kolárium.cz.
Kola dává Konarik dohromady z jiných vysloužilých kusů. „Mám hodně kamarádů mezi cykloservisáky, kteří mi dávají staré součástky. Je to o tom vybrat správné díly, i starší pokud jsou funkční. Nejdéle trvá, poskládat je dohromady,“ popisuje, zatímco se rozhlíží po dílně.
„Tohle kolo bude celé zlaté, myslím, že týden práce na něm strávím. Někdo by to měl možná rychleji, ale mně trvá vyspravit a zrenovovat celé kolo většinou čtyři dny,“ odpovídá Konarik a já už můžu čas potvrdit. S kolařem se totiž bavíme ve čtvrtek a v úterý už vidím zlatou skládačku po renovaci vyfocenou na jeho sociálních sítích.
Rozjezd se táhne roky, kolo ale zrenovuje za pár dní
„Zatím to tady pořád rozjíždím, jde to velice pomalu, už je to třetí rok. Sezona je velmi krátká, když přijde teplo, prodávají se i kola. Nejhorší je to čekání na zákazníka,“ zmiňuje kolař, vzápětí ale mluví o tom, co ho na práci baví nejvíc: „Jsem rád, když si lidi ode mě koupí kolo a jezdí na něm, někteří si jej koupí a mají ho doma. Dřív jsem tady měl dvacet motorek Jawa, spravoval jsem si je a po svatbě je všechny rozprodal.“ U motorek ovšem trvalo mnohem déle, než renovaci dotáhl do konce. „U těch kol je to na čtyři pět dní, takže vidím výsledek brzy. Člověka naplní, že něco udělal,“ říká.
Ptám se, na jakém kole si dovede představit sám sebe. „Pro sebe bych si asi opravil nějaké staré kolo, z První republiky. Čím starší kolo, tím pro mě lepší, na takové veterány jsem byl vždycky vysazený,“ zamýšlí se Konarik. Ačkoli chtějí zákazníci nejčastěji zářivě barevná kola, sám dává přednost bicyklům v původním provedení. „Vlastně mě baví ta renovace, když kolo zůstane vyleštěné v patině. Když se kolo celé vyčistí, vyleští do zrcadlového lesku, tak to vypadá nádherně. Mám rád skládačky, to je podle mě něco jako VolksWagen Brouk,“ popisuje.
„Mě zajímají staré favoritky z 50. let, ty mám asi čtyři, ale už to nemám kam dávat, tak to nosím na půdu. Dílna mi stačí malá, ale s úschovou je to horší,“ říká mi Konarik, a tak navrhuji, že se na půdu můžeme podívat. V zaprášené místnosti se o sebe opírají celé bicykly i jednotlivé součástky. Podle kolaře je tady zhruba sedmdesát jízdních kol. „Vlastně recykluju stará kola, nic nekupuju navíc. Většinou ze čtyř kol poskládám jedno pěkné, proto musím mít velkou zásobu a paměť. Mám toho už tolik, že když sem přijdu, už pomalu nevím, co mám. Je to jako canasta, člověk furt doplňuje zásobu, někdy trvá sehnat součástku roky,“ směje se Konarik.
Jedno kolo vyjde na částku okolo čtyř tisíc korun. „Dělám všechno tak, abych tak tak vyšel. Za jedno kolo bych si řekl tak o čtyři tisíce, jinak jsou kola neprodejná,“ vysvětluje nadšenec a popisuje, v čem je Olomouc specifická. „Teď jezdím na starém horském kole z devadesátek, i na Olomouc je to lepší. Na některá kola proto schválně dávám velké pláště, které kostky trochu vyžehlí,“ uzavírá Konarik.
