V hloubi každého člověka je veliký kus dobroty, říká nový arcibiskup Josef Nuzík

Před dvěma lety byl Jan Graubner jmenován pražským arcibiskupem. Co se za dva roky změnilo mezi lidmi a ve světě?

Za tu dobu dvou let vnímám, že se svět kolem nás ještě víc polarizoval a dramatizoval. Přenáší se to i do katolické církve. Ukazuje se to například v tom, že lidé ve světě i v církvi jsou ke svému okolí více kritičtí. Jsou zde větší nároky na to, jaký by měl být profil kněze. Mentalita, jakou má dnes svět, se šíří, denní kritičnost a nabrblanost na vše okolo. Svět žije kritikou.  

Zmínil jste, že vzniká větší nárok na profil kněze, ale stále je to především člověk. Jak se může kněz vyrovnávat s tlakem a očekáváním věřících?

Ke kněžství patří duchovní síla, bez ní je není možné žít, a je to také paradoxně širokospektrální lék a jakási posila. Ať je život v celibátu a osamění náročný, snášení kritiky a nespokojenosti obtížné, přesto mezi knězem a Bohem proudí síla a duchovní propojení, která jeho život činí šťastným. I když je farář vystavený problémům, šel do kněžské služby především proto, aby pracoval pro Boha a byl s ním spojený. Kněz bez Boha by nebyl knězem.

Vrátím se ještě k období před dvěma lety. Osobně vnímám, že jsem se posunul právě ve vnímání kritiky mé osoby. Předtím jsem ji opravdu neměl moc rád, vyvolávalo to ve mně různé emoce. Teď se snažím kritice postavit tváří v tvář – ale taky jí nesmí být moc.

Co znamená postavit se tváří v tvář kritice? Některá může být oprávněná, jiná ne.    

Někdy může vzniknout, například i u kněze, postoj a pocit: „Neměli byste mě tolik kritizovat.“ Kněžský život je zčásti založený i na oběti. Obětoval se, vydal se na cestu s Bohem, žije v tom, že žije pro druhé. Moje povolání ke kněžství je ovšem mezi mnou a Bohem, lidé o tom nemusí vědět. Přesto se na mě lidé mohou dívat kriticky a já se tomu nemohu divit, i když se snažím žít pro druhé.

Čekal jste to?  

Ne tolik.

Co tedy znamená být dobrým knězem?

Myslím si, že to začíná v pocitu štěstí z kněžského poslání a životě v něm. Dobrý kněz asi nebude ten, který je v poslání nešťastný, mrzí ho jeho rozhodnutí vydat se na cestu a nedá se to vrátit, protože je mu 57 let. Kněz má vztah s Bohem. Bůh je nejlepší parťák, kterého jsem si mohl zvolit, a právě z toho vyrůstá i dobrý kněz. Pokud mi je dobře s Bohem, tak dokážu dělat dobro pro druhé lidi.

Ale stává se, že si někteří kněží v 50 letech řeknou: „Co jsem to udělal?“

Svědčí o tom i odchody ze služby. Z psychologického hlediska je to spojené i s krizí středního věku. Zároveň měl určitě každý muž představu o svém kněžství, jak s ním bude zacházet biskup, jací budou jeho farníci. Z toho to může plynout a projevuje se tu i lidské zklamání.

Zmínil jste chování biskupa ke knězi. Jak můžete ze své pozice ovlivňovat náladu kněžích?

Být otcovský. Být otcem kněží a být dobrým otcem v rodině je trochu podobné. I otec musí se synem vycházet, měl by ho dokázat ocenit a pochválit, povzbudit. Biskup musí naslouchat trápení farářů, pomáhat jim je vyřešit. V naší olomoucké arcidiecézi je přibližně 190 kněží, pak je tu 90 řeholních kněží. Nemohu mít se všemi osobní vztah, ale vždycky nabízím setkání. Jsem vděčný, když za mnou kněz se svým problémem přijde nebo se vydám já za ním.

Dá se říct, že to jsou vaši farníci?

Říká se, že biskup by měl být farářem farářů.

A k farníkům v diecézi se ještě dostanete? K věřícím na venkovském kostele?

Snažím se o to. Byl jsem deset let ve farnostech v olomoucké arcidiecézi a se smutkem jsem nesl, když jsem se stal rektorem kněžského semináře. Měl jsem místní lidi a farníky rád a hodně mi to chybělo. Při slavnostech se setkávám s věřícími u venkovských kostelů, zajímám se o ně. Pozdravím někoho, kdo jde zrovna do kostela. Těší mě to. Často se rozvine zajímavý rozhovor a debata.

Vzpomínáte na nějaký takový rozhovor?

Kdysi na Holešovsku jsem v sobotu, během krásného dne, biřmoval. Do kostela šel muž. Zeptal jsem se ho proto, zda má mezi biřmovanci vnuka nebo syna. Neměl, ale dvacet let u kostela dělal hrobníka. Řekl mi: „Viděl jsem, že za žádnou rakví nevezli majetek nebožtíka. Proč bych se teda honil?“ Rozhovor jsem rovnou použil v kázání při mši. Hrobník mi navíc řekl, že je dobré dětem moc majetku ani nenechávat, že se potom hádají. „Lepší je dětem nechat dluhy, to na vás nezapomenou,“ dodal ironicky. Někdy se u toho člověk i zasměje. I víra nás učí zdravému vztahu k majetku i hmotným věcem. Takové rozhovory mě velice často vedou hlavně k obdivu a úctě vůči konkrétním lidem. Mnohokrát se setkám s lidmi, kteří mají nemocné dítě, postižené dítě, nemocného partnera. Vidím, že to jsou lidé, z kterých něco vyzařuje.

Na začátku rozhovoru jste říkal, že lidé jsou dnes nabroušení. Je cestou právě osobní dialog a rozhovor?

Kritičnost je, ale je to v mediálním prostoru, ve světě online, lidé píší po nocích nenávistné emaily a komentáře. Dnes si kladu otázku: „Co asi ten člověk prožívá, když ve dvě v noci nespí a píše toto?“ Nemyslím si ale, že opravdový svět je takový, právě naopak. V hloubi každého člověka je veliký kus dobroty a někdy i toho kříže. Vnímám rozhovor jako možnost přiblížit se druhému, nejspíš i proto je v dnešním světě tolik napětí a vzdálení se lidí od sebe. Chybí nám obyčejné lidské setkávání. Štěstí do vztahů může přijít i skrz obyčejné věci a prostou otázkou: „Nad čím přemýšlíš, co jsi viděl pěkného?“ Tam se rozvíjí cosi krásného, lidského.

Jak to lidské hledat v sobě? Ne vždy může přijít od ostatních. Můžeme ho vykřesat i v sobě? 

Jsou citáty a setkání, které nás mohou správně nastavit na cestu životem. Jednou jsem slyšel rozhovor s řeholní sestrou, která žije v kontemplativním klášteře, to znamená, že v něm je omezený kontakt se světem kolem nás. Prý se každé ráno probouzí s pocitem, že je obdarovaná. To je postoj, který může platit pro arcibiskupa, kněze i pro redaktora, pro muže, ženu, pro mladého i staršího. Když se cítíme jako obdarovaní a dokážeme si to vybavit, když například dostaneme dárek k narozeninám, na Vánoce, někdo mi popřeje ke svátku, tak mám radost, srdce je potom jinak nastavené. Myslím si, že právě v tomto se dá křesat. Vidět kolem sebe drobné zázraky a překvapení.

Teď má za sebou olomoucká arcidiecéze mezidobí bez představeného.

Arcidiecéze si prožila období, kdy se nemůže všechno rozhodnout s nějakým dlouhodobým výhledem. Administrátor je dočasný správce, který má v chodu udržet instituci, aby neutrpěla škody. Nemá ovšem vytvářet něco nového, co by nasměrovalo diecézi novým směrem, protože jemu to nenáleží.

A v katolické liturgii, v čem je mezi svátky důležité mezidobí?

Nedá se žít pouze s tím, že zažíváme pořád slavnosti. V mládí jsem si zapisoval různá moudrá slova, měl jsem deník, do kterého jsem si zapisoval citáty. Jeden, který si pamatuji dodnes, zní: „Nic nezkazí člověka tak, jako řada šťastných dní.“ Pro náš život jsou důležité i všední dny. Mezi dobou vánoční a postní. Mezi dobou velikonoční a koncem roku. V období liturgického mezidobí používají kněží při mších zelené roucho. Je tam krásná symbolika zeleného liturgického roucha. Zelená je barva naděje a růstu. I mezidobí nějakým způsobem poukazuje na růst. O svátcích čekáme něco silného. V mezidobí je pomalý, ale důležitý růst.

Můžeme zažít i mezidobí ve vztahu s Bohem. Může to být období růstu, ale také to může být doba, kdy vztah k Bohu chladne. Jak se s tím vypořádat?  

Není to snadné. Ani žádný lidský vztah nemá konstantní podobu. Není to jen o smíchu a radosti, ale je i období vážnosti nebo ticha. Podobně je to ve vztahu mezi člověkem a Bohem. Výkyvy nesmírného štěstí a pak vnitřní štěstí s Bohem člověk tolik nevnímá, jako na počátku smutek. Zralá láska ví, že doba blízkosti bude možná kratší, ale určitě se časem oživí a potvrdí.