První medaili z letošních olympijských her vybojovala čtveřice kordistů. V šermu vybojovali pro Českou republiku bronzovou medaili a závěr souboje pak patřil olomouckému šermíři Jakubovi Jurkovi. Co má v hlavě šermíř před soubojem? Proč si vybral ze šermířských disciplín právě kord? A jakou roli při výběru sportu hrála Jurkova rodina? Přečtěte si rozhovor s olympijským medailistou.
Na co myslíte před soubojem? Co se šermíři honí hlavou?
Doufám, že nikoho nezklamu, ale sportovec nesmí přemýšlet vůbec nad ničím. Je to samozřejmě otázka toho, jak si člověk věří, jaké má sebevědomí v tom smyslu jaké má stinné a silné stránky. Snažím se to všechno usměrnit a v klidu nacházím koncentraci. Snažím se soustředit na největší výkon, co to půjde. Není to tak, že bych si do sluchátek pouštěl Eye of the Tiger a říkal si, že to teď půjde. Každý si musí najít svou komfortní zónu i v diskomfortu. Takový mix emocí mám v sobě já.
Navíc jste koncový hráč. Pracuje vaše psychika jinak, když víte, že teď může výsledek záviset jen na vás?
Prošel jsem všechny kategorie v reprezentaci, od kadetů, přes juniory, i po muže. Vždycky jsem byl v roli zavíráka, protože jsem byl v dané sestavě nejsilnější a na výsledky nejstabilnější. Právě zavírák by měl být nejstabilnější. Není to o tom nahnat hodně zásahů. Spíš mně kluci předají zápas a vědí, že jsem schopný jej odehrát na 100 procent. Zavírák by neměl pochybit a já mám dobrou bilanci ve výsledcích. Navíc líp pracuji pod tlakem, mně vyhovuje. Každý z kluků máme své role a výborně je zastáváme, o tom to je.
Mohl byste představit šermířské disciplíny? A proč jste si vybral kord?
Jsou tři. Kord, fleret a šavle. Všechny se dělají v ČR, největší zastoupení má kord. Pro diváka je nejjednodušší zbraní na pochopení. Fleret má určitou formu konvence, šermíř se může dotknout jen vesty protihráče. Šavle je bodná sečná zbraň, která se může aplikovat jen na horní polovinu těla. U kordu je výhoda v tom, že musíme být všestranní. Soupeř mě může bodnout do nohy, do ruky, do nosu, v tom je kord nevyzpytatelný. Nebývá zvykem, že favorit vyhraje závody, může se stát cokoli.
Co obnáší tréninkový plán šermíře? Jak je náročná příprava?
Musíme být kondičně připravení, umět pokrýt rychlost, hbitost, základní principy. S tím se pojí silový, kondiční i vytrvalostní trénink. Před začátkem sezony je dvouměsíční příprava, která zabere dva tréninky denně, čtyři až pět hodin. Pak je tam specifický trénink s trenérem, fyzioterapie. Víkend je pak na regeneraci.
Jak dlouhou má šermíř životnost? V porovnání s jinými sporty přece nemusí skončit ve třiceti?
Šerm je, v porovnání s jinými sporty, sportem pro staré. Mně je 25 a v rámci naší komunity mně říkali benjamínek. Vrcholu dosáhne šermíř ve třiceti, v tu chvíli je na nejvyšší síle, nejvyšší zralosti těla i mysli. Teoreticky mám před sebou ještě tři olympiády, potenciálně mám před sebou ještě 12 let aktivní kariéry. Teprve jsem vlastně začal.
Když víte, že jste na začátku a přitom už jste si přivezl medaili z olympiády, máte nějaké další sny?
Medaile byl sen sám o sobě. Kdokoli se dostane na olympiádu, je borec. Minimálně v šermířské komunitě. Kvalifikace je strašně náročná. Teď když máme ten bronz, zasáhlo to všechny do srdce. A Francouze doslova. S bronzem jsme se tak trochu dostali na piedestal, budu si toho vážit celý život.
A nějaké další sny?
Samozřejmě lepší medaile. Těžší, zlatější, také je další výzvou dostat se znovu na olympiádu a potvrdit tak, že to nebyla jen náhoda. A získat medaili v individuálu. Uvidíme, za čtyři roky se může stát úplně všechno.
Párkrát jsme to už naťukli, ale jak je to s šermem u nás? Předpokládáte, že se v šermířských přípravkách objeví nová vlna dětí?
My jsme novou vlnu zaznamenali už před Paříží. Konkrétně v Olomouci nám přišlo do přípravky 36 dětí, což je hodně. Kapacita každého klubu je omezená, nejsme žádný kroužek, ale profesionální klub. Ne každý bude moct šermovat, ale může to dělat. Šerm nebude masový sport, ale můžeme si pěkně zasportovat. Všichni, kteří trénují v Olomouci, mají zkušenost se závody, s olympiádou.
Chtěl jsem skončit. Od 15 let bylo ale jasné, že jiný sport dělat nebudu
Jste už čtvrtou generací, která ve vaší rodině šermuje. Promítly se rodinné vazby do výběru sportu?
Rozhodně. Já to nebudu chtít po svých dětech, budou k tomu spíš vedeny přirozeně, když uvidí, že táta šermoval. I u mě to tak bylo, táta mě posílal na hřiště. Pak se prostě řeklo „tak zkusíme šerm“, a tak jsem šermoval. Ale dlouhodobě se mi nedařilo, do 14 let jsem nic nevyhrál a to jsem šermoval od 8 let. Najednou jsem se ale ve 14 letech dostal do reprezentace, stal jsem se jedničkou, úspěch se nabaloval. Asi od 15 let už bylo jasné, že nebudu dělat nic jiného. Chtěl jsem s tím ve čtrnácti skončit, ale od toho je tu rodina, aby člověka podpořila. A u nás se to ctí. Nejen pro šerm. I pro všechny chvíle, kdy si nejsem jistý, je tu pro mě rodina, která mě navede na správný kurz. A dokopla mě k tomu výsledku.
Takže jste kliďas a ještě k tomu vytrvalec.
Asi ano. Samozřejmě si člověk o sobě nesmí moc myslet. Já ale sportuju s nadšením, mám sice nějaký tréninkový plán, ale já bych si cvičení odjel i tak. Zbožňuju pohyb, dělá mi fyzicky dobře. Včera jsem byl v posilovně a lidi mně psali, proč si nedám oraz. Ale tohle je pro mě oraz, já přece relaxuju.
Ke sportu ještě studujete na Fakultě tělesné kultury na UP v Olomouci. Co vám studium dává? Pracuje třeba vaše hlava i díky vzdělání líp při závodech?
Vzdělání rozhodně pomáhá člověku v rozhledu, mám nadhled a vidím to z trochu jiné perspektivy. Vím, že se nemůžu nechat rozhodit emocemi a umím zachovat chladnou hlavu. Síla těla i mysli by měla fungovat společně, i když sám nejsem úplně vzorný student. Člověk by měl mít povědomí o tom, co se děje ve světě a měl by znát souvislosti.
Používáte často slovní hříčky, jako „odpíchnout se od něčeho,“ „zasáhnout.“ Máte takových hříček víc? Používají je šermíři?
S klukama si děláme srandu ze spousty věcí. Máme kolegy ze Slovenska a bavíme se třeba souslovím „trtkanie v Parížu“, tím se bavíme poslední tři roky. Nebo používáme „Tak tam dej Míšu.“
Co to znamená?
Míša (Michal Čupr, pozn. red.) byl dlouhodobý náhradník a teď jsme jej konečně nasadili. Dělali jsme si s klukama srandu, že se konečně na něj dostane řada. V tu chvíli Míša oživl, že je to konečně tady a neuměl si to úplně představit, tak jsme si dělali srandu, že se teď úplně sesype. Jeden druhého si ale často dobíráme a máme v tom vysoký práh bolesti. Jsme úplně rozdílní, ale přitom se máme rádi.
