Je krátce před druhou odpoledne, přicházím do volební místnosti a vypadá to, že všichni členové komise už jsou tady. „Jsem poslední?“ ptám se celkem zbytečně, protože vidím jen jedno volné místo – to moje. Prvotní nejistota mezi členy po chvilce opadá, a tak i když se neznáme a nejspíš máme každý jiné volební preference, vypadá to na pohodové dva dny. Začínají volby do Poslanecké sněmovny.
Sedám za stůl a dostávám tabulky se jmény. „Už jsi u voleb seděla? Víš, co máš dělat?“ ptá se mě předsedkyně komise důchodového věku. „Zkontroluju platnost občanky, zakroužkuju číslo voliče, předám orazítkovanou obálku a případně i hlasovací lístky,“ odpovídám naučeně, přece jen nesedím u parlamentních voleb poprvé. Čekáme vyšší volební účast než je u voleb obvyklé, přece jen ty do Poslanecké sněmovny bývají nejnavštěvovanější. Na kostele odbíjí druhá hodina a my otevíráme místnost pro voliče.
Prvotní nával je v místě mé volební komise typický, první hlasy odevzdávají voliči důchodového věku a před plentou se tvoří fronta. „Musíte počkat a lístek vložit do volební obálky až za plentou,“ upozorňuje místopředseda několik nedočkavců, kteří už mají nachystaný konkrétní lístek.
Čas běží rychle, lidé se střídají, chodí rodiny s dětmi, mladí i staří, i když převažuje počet seniorů. Při pohledu do tabulek to ovšem není až tak neobvyklé, sedíme totiž v místnosti na sídlišti, kde trvalé bydliště má většina lidí nad 50 let. Skepsi z nedostatku mladých, kteří k volbám nejdou, navíc rozhání vyšší počet vydaných voličských průkazů.
Prvního voliče s voličským průkazem „vyhrávám“ já. Průkaz mi musí odevzdat a já kontroluji platnost a zapisuji jej do tabulky. Trvá to chvíli, pán odvolí a za tři minuty je venku z místnosti.
Samostatnou kapitolou jsou letošní protiepidemická opatření, která musíme dodržovat. Na začátku jsem nafasovala několik párů jednorázových rukavic, respirátory a pravidelně musíme dezinfikovat prostor za plentou, propisky, a veškeré povrchy, kterých se voliči mohou dotknout. Každý volič musí mít zakrytá ústa, i když ani to někteří nedodržují, po upozornění si ale nikdo nestěžuje. Celkově je tady klid, většina voličů jen pozdraví, odvolí a odchází.
„Já tady bydlím, tak proč tady nemůžu volit?“ ptá se paní, která má v dokladech adresu odkazující na jiný volební okrsek. „I když tady bydlíte, trvalé bydliště máte jinde. Musíte tedy volit v okrsku 9,“ radí jí zapisovatelka z městského úřadu. „To nechápu, mě poslali sem,“ odpoví volička a nám nezbývá než zavolat na úřad a zeptat se pověřené úřednice. Nakonec paní vyráží skutečně na svůj volební okrsek, ukáže se totiž, že si popletla informace.
Přichází večer, někdo si vaří kávu, jiný objednává za darované stravenky jídlo, ale především přichází únava. Ta se většinou pozná tak, že se vyčerpají všeobecná témata a přicházejí otázky na vlastní volební preference. Ošemetná záležitost, protože ve volebních místnostech nesmí být žádné věci, které by voliče mohly nabádat, koho mají volit. Takovou diskuzi tedy správně před voliči nikdo nemůže vést. Z vedlejších místností se občas přijde někdo podívat a protože se volební komisaři často znají, tyto diskuze nejsou ničím nevšedním. V jednu chvíli se mezi členy strhne hádka, která ze dvou aktuálních stran ve vládě je nejlepší. Je to tak ostrá hádka, až si ani nevšimnou, že se v místnosti ocitl volič, odvolil a s pozdravem odešel. Až nastane klid, upozorním pány, že tohle by neměli před voliči řešit nahlas, ale dostává se mi jen odpovědi, že si jich volič určitě ani nevšiml.
Očekávání, že bude lidí víc než u jiných voleb, se naplňuje. Večerní sečtení hlasů v našem okrsku naznačuje, že už jen za pátek přišlo k volbám více lidí, než při posledních volbách do Senátu za oba dny. Ani v sobotu to s účastí není jiné, voliči se stavují k volbám cestou na víkendový nákup, nebo při procházce se psem. Že povolební sčítání nebude na chvíli, si uvědomujeme už teď.
