Nezisková organizace Post Bellum si ve svém projektu Paměť národa klade za cíl zaznamenávat příběhy pamětníků, kteří prožili ty nejdůležitější a nejtěžší momenty minulého století. Od druhé světové války až po Sametovou revoluci. Právě o vzniku, činnosti a dalších věcech se rozvyprávěl ředitel Paměti národa Střední Morava, Petr Zavadil.
Jak vznikla organizace Post Bellum a jaký je její cíl?
Post Bellum začalo jako skupina novinářů, kteří se scházeli na různých místech. A ti si jednoho dne řekli, že by bylo fajn zaznamenat příběhy letců, kteří bojovali v Anglii a dalších válečných veteránů z 2. světové války.
Postupně se k tomu začaly nabalovat další věci. Začali jsme dělat projekt Příběhy našich sousedů, kde děti z vyšších ročníků základní školy jdou za určitým pamětníkem, kterého natočí. Součástí projektu jsou i workshopy, které je naučí jak pracovat s technikou, jak vybrat to zajímavé z příběhu a pak se to ukončuje slavnostní závěrečnou prezentací, divadelním scénkou, kde ten děj vypravují. Školám nabízíme také zážitkové workshopy, kde si děti zkusí vžít do určitě etapy 20. století na základě životního příběhu pamětníka. Dále vytváříme různé výstavy, komiksy.
Teď jsme i nově pomáhali našim pamětníkům v době covidu. Dováželi jsme dezinfekci, roušky a tak dále.
Stále pomáháte nebo jste to už ukončili? Když roušek i dalších věcí je dostatek a tolik té pomoci není.
Roušky jsou jedna věc, ale ti staří lidé jsou rádi i za to, že se o ně někdo zajímá. O nějakou společnost, když si s někým popovídají. Další věcí můžou být nákupy nebo vyvenčení psa.
Vláda se sice stará, ale pokaždé když začíná nová vlna, tak ti starší lidé mají obavy a bojí se o své zdraví.
Jak jste se stal ředitelem Paměti národa Střední Morava? Byla to shoda náhod nebo v tom byl záměr?
Byla to víceméně shoda náhod. Já jsem předtím pracoval v jiné ziskové organizaci. To mě už nebavilo a hledal jsem nové výzvy v okolí. A narazil jsem na nabídku, že hledají ředitele Paměti národa ve Zlíně. Zpočátku se mi to moc nelíbilo, kdo by chtěl denně dojíždět do Zlína, ale zkusil jsem to. Nějak to dopadlo, a nakonec jsme spojili Zlínský a Olomoucký kraj. Z toho vznikla Paměť národa Střední Morava.
Není to více starostí a víc práce?
No, tady je právě několik aspektů. Pro celou tu finanční udržitelnost je to výhoda, člověk může mít z těch dvou krajů více zdrojů a není tak závislý na jednom z nich. Nebo na nějakém finančním zdroji či sponzorovi, který si to rozmyslí. Takže je to dobrý, po finanční stránce. Ale samozřejmě, objem té práce je pak také větší. Spojení dvou krajů je vlastně z hlediska naší práce efektivnější.
Jak vypadá Váš typický pracovní den?
Já hlavně zajišťuju finanční chod. Aby to celé šlapalo. Poté nějaká práce s týmem, kde máme tým dokumentaristů, které vede moje kolegyně, ale občas přidám ruku k dílu. Pak jsem zatažen i do různých vzdělávacích programů. Dále mě hodně zaměstnává Institut Paměti národa a ve volném čase chodím rád na již zmíněné workshopy. Tím si vlastně dodávám ten pocit, že to má smysl, že to za to stojí. Ono je hezké sedět nad čísly organizace, která má smysl, to je fajn, ale dlouhodobě by mě to neuspokojovalo. A tohle je pro mě strašně dobrý pocit.
Myslíte to tak, že Vám ty děti dají vlastně zpětnou vazbu a vidíte nějaké plody Vaší práce?
Ano, přesně tak. Zrovna včera jsem náhodou potkal holky, které studují na základní škole, kde jsem dělal workshop a hlásily se ke mě. A to člověku udělá radost (smích).
Jak jste zmínil příběhy jednotlivých pamětníků, které nastiňuje Paměť národa. Zajímalo by mě, který z nich pro Vás byl nejsilnější?
To je opravdu těžko říct. Napadá mě třeba příběh paní Kociánové, které měla opravdu těžký život. Po úrazu skončila s amputovanou nohou a nakonec jí její vlastní maminka řekla, že mrzáka doma nechce. Ta hrůza toho všeho dokola, to je opravdu děsivé. Ty příběhy jsou někdy opravdu dost smutné. Hlavně ty, ve kterých figurují děti a jejich odloučení od rodiny. To si člověk potom uvědomí, co to dítě muselo zažít jen díky tomu režimu, který tady byl.
Po tom všem, co jste sesbírali za materiál, kolik jste toho převyprávěli. Je okolí pořád hojné na pamětníky?
Určitě je hojné. Dost tomu nahrává i zdejší členitý terén. Například v Jeseníkách bylo spoustu Němců. Na Valašsku byly různé partyzánské skupiny, takže stále jsou tam pamětníci, kteří to prožili alespoň jako děti.
Další skvělý zdroj pamětníků jsou již zmíněné Příběhy našich sousedů, kdy děti osloví například svou babičku a může se tam objevit něco zajímavého.
Máme seznam asi 200 lidí jejichž příběhy chceme točit, bohužel ale nemáme takové finanční možnosti, abychom natočili všechny. Takže lidí je opravdu hodně.
Myslíte si, že se vnímání nějaké historické události změní až tady nebudou lidé, kteří ji zažili? Zapomene se na ni?
Je tady riziko, že se na ni zapomene nebo se to zkreslí. Typický příklad jsou sudetští Němci. Před rokem 1989 i po Samotové revoluci tady bylo spousta lidí, kteří tvrdili, že všichni Němci jsou darebáci a že si to zasloužili. Nebudeme si nalhávat, že spousta z nich kolaborovala a že pomáhali nacistickému režimu, ale pak tu bylo i spoustu Němců, kteří pomáhali a tyto lidi taky natáčíme.
Právě kvůli tomuto a i dalším příkladů musíme tu historii vidět v souvislostech. Nic nebylo černobílé. Češi byli kolaboranti, Němci taky. Je jenom otázka kolik jich bylo, ale myslím si, že nikdo se nezasloužil žádné kolektivní viny.
Je nějaký rozdíl, když jste natáčeli kolaboranta a člověka z druhé strany „barikády“? Myslím to tak, jestli to ten kolaborant bral jako formu zpovědi například?
Určitě, to se nám děje. Ti lidé, kteří právě kolaborovali nebo nějakým způsobem spolupracovali s režimem, tak se často nechtějí nechat natočit. Nebo dále jsou to lidé, kteří spolupracovali s StB a neví, že to víme. Ale zase, nic není černobílé. Může to být případ člověka, který se za války choval hrdinně, pomáhal v odboji, ale v 50. a 60. letech začal spolupracovat s StB. A on chce vyprávět o tom hrdinství, ale my se ho zeptáme i na tu odvrácenou stranu. A když ti lidé neví, že to víme, tak je to někdy zajímavé.
Jaké jsou jejich reakce?
Jsou různé. Někdo nám tvrdí, že to není pravda. Někdo se rozbrečí. Někdo to bere jako zpověď. Hodně lidí se obhajuje tím, že taková byla doba. Někteří toho upřímně litují.
Na druhou stranu si myslím, že pro nás je hodně těžké si představit v jaké situaci ti lidé byli a co prožívali. Ten nátlak od komunistického zřízení byl v některých případech velký a ne každý byl tak statečný, ne každý tomu odolal.
S tím souvisí moje další otázka. Jaký je Váš názor na ohýbače historie nebo dezinformátory? Například na to, jak vstup vojsk Varšavské smlouvy interpretují někteří členové Komunistické strany Čech a Moravy?
Dezinformace, to je jedna věc. Ale druhá věc je ta, že jsem se nedávno setkal s pánem, který byl strašně rozezlený, jak si dovolujeme ukazovat na ty Němce, kteří nebyli ti špatní. Tak jsem se snažil argumentovat, ale nebylo to nic platné. Když si někdo myslí, že tomu lépe rozumí jen díky tomu, že tu dobu zažil, tak je to špatně.
Druhá věc je ta, že někteří členové komunistické strany se nás snažili vícekrát zdiskreditovat a zpochybňovali i výpovědi našich pamětníků. Přitom my těch důkazů máme dost. Některé věci se zkrátka někdy nelíbí.
Jak to teď vlastně vypadá s Institutem Paměti národa v Olomouci? Kdy se můžeme těšit na otevření?
My teď o institutu přemýšlíme ve dvou rovinách. Jedna je takový nápad krátkodobější expozice, kde bychom ukázali potenciálním partnerům a donátorům i široké veřejnosti co by tam jednou mohlo vzniknout. Což je věc, kterou bychom chtěli spustit na jaře příštího roku.
Zároveň současně s tím chceme pracovat i na tom, aby tam na konci roku 2022 či začátku roku 2023 mohl vzniknout plnohodnotný a moderní Institut Paměti národa.
Je tam ale spousta zádrhelů. Mezi ně patří problémy se vzduchotechnikou, je potřeba udělat úpravy okolí. Takže ještě si chvíli počkáme, než tam budeme moci vpustit první návštěvníky. Bohužel i díky tomu nejsem schopen dát přesnější termín.
S tím souvisí i další projekt celostátní organizace Post Bellum, vlastní gymnázium. Je možné, že se ho dočkáme i v Olomouci?
Úvahy tady jsou, ale nejsem si jistý, jestli v Olomouci je místo pro další gymnázium. Není to zase tak velké město. Další věc je ta, že na gymnázium Paměti národa v Praze se platí školné, takže taky je zde otázka kolik lidí je schopno v Olomouci přispívat nějakou částkou na studia. Budeme rádi, když uděláme institut a dál se uvidí.
Jak to máte s finanční stránkou? Je těžké sehnat peníze?
My jsme ze dvou třetin placení ze soukromých zdrojů. Máme Klub přátel Paměti národa, kde drobní dárci přispějí libovolnou částkou, a to nám hodně pomáhá. Pro toho jednotlivce to je malá částka, ale když se to poskládá, tak je z toho zajímavá částka a s tím už se něco udělat dá. Taky nám to umožňuje zachovávat si nezávislost, nejsme závislý na tom, kdo je na které radnici nebo ve které vládě, takže i kdyby se stalo něco zlého a ti lidé by nám zůstali věrní, tak můžeme z velké části fungovat dál. A samozřejmě potom jsou zde větší dárci, různé firmy i jednotlivci a to nám taky moc pomůže.
Máte nějaké plány do budoucna? O čem třeba veřejnost ještě neví?
Asi mě nic nového nenapadá. Naší nynější snahou je teď opravdu natočit pamětníky, kteří zažili 2. světovou válku nebo 50. léta a je potřeba je natočit.
Na co myslíte, že se bude vzpomínat za 20 nebo 30 let? Jsou tady události, které byly tak stěžejní jako 2. světová válka nebo rok 1968?
Po Sametové revoluci mě moc událostí nenapadá. Možná se bude vzpomínat na pandemii covidu, ale to nevím jistě. Záleží kolik vln ještě zažijeme. Ale jinak mi nepřipadne, že by se toho tolik v dohledné minulé době stalo.
Já jsem se nad tím zamýšlel a napadly mě jen dvě věci. Jedny jsou Vrbětice, což byla událost, která hýbala celou Českou republikou a druhé bylo zavraždění novináře Jána Kuciaka na Slovensku.
To ano, to jsou takové věci. Něco se v těch dějinách bude muset učit. Ono záleží i na tom, kdo ty dějiny bude vyučovat.
Pro mě je třeba cenné, že my se každého toho pamětníka zeptáme, na konci toho vyprávění, co by vzkázal budoucí generaci. A většinou nám řeknou, že demokracie je křehká a že když nebudeme aktivně usilovat o to její zachování, tak o ni přijdeme. Což je na jednu stranu dost klišé, ale na druhou stranu je to velká pravda a myslím si, že pokud tady bude lhostejnost k věcem veřejným narůstat a každý se bude zajímat radši sám o sebe než o svět kolem sebe, tak to může dopadnout blbě.
