Dobře se mi hraje v Ponorce, protože je to taková kultovní hospoda, říká písničkář Záviš

Znojemského písničkáře, básníka a spisovatele Milana Smrčku zná české publikum spíše pod uměleckým jménem Záviš. Ve svých textech se Záviš věnuje tématům, která jsou lidem vlastní a patří do jejich života: sexualita, alkohol, sprostá slova a humor, i proto si tento písničkář vysloužil přezdívku kníže českého pornofolku.

Kde se ti dobře hraje?

Dobře se mi hraje v Ponorce, protože je to taková kultovní hospoda. Taková klasická, tam jsem jezdil už za komunistů. Tam to existuje strašně dlouho.

Je důležité, jakou má hospoda atmosféru?

Já mám rád starý hospody a kluby. Takové ty moderní míň, ale kam tě pozvou, tam hraješ. Já jsem takový konzervativní, mám rád starý hospůdky a klubíky. Ono je to v podstatě jedno, kde jsou lidi, tam je to vždycky dobrý, ale tam se cítím víc doma.

Je pro tebe pódium domov?  

Na pódiu se cítím skoro všude stejně, pódium jako pódium. Ono už to je pak jedno, hlavní je atmosféra, prostředí. Ale když přijdou lidi, tak je to v podstatě jedno.

Co tě táhne na pódium? Jaká je ta motivace tam jít?

No, je to moje práce. Je to moje zaměstnání, moje živobytí.

Dovedeš si představit, že by ses živil něčím jiným?

Ne, já nic jinýho neumím. Jezdím hrát už hrozně dlouho, živí mě to čtvrt století. Nedokážu si bez toho život představit.

Písničky píšeš pro pobavení. Je to pro pobavení sebe anebo druhých?

To je vzájemný, nejprve pobavím sám sebe a když se tomu zasměju, tak to pustím do éteru. Něco se povede, něco ne. Tak to má asi každý. Já jsem takovej, že pořád něco píšu. Teď momentálně píšu povídky. Chystám povídkovou knížku nebo básničky a písničky. Těžko říct, co mě baví víc. To je tak nastejno.

Čím je pro tebe v životě smích a humor?

Vším. Já vlastně nemám žádný koníčky, mě vlastně ani nic jinýho nebaví. Když se tím člověk živí, tak je to takové jediné plus. Děláš, co tě baví, a hlavně, že to baví lidi, že to má odezvu.

Bavilo by to člověka i bez té odezvy?

Ne. Asi ne. Kdyby to nemělo odezvu, tak by to pro mě nemělo smysl. Pro mě samotnýho možná jo, ale psát jenom do šuplíku by nemělo význam.

Připadáš mi jako introvertní člověk. Cítíš se na podiu dobře?

Jo, dobře. Dokonce se na to někdy i těším. Člověka to vytrhne z nudy, že máš nějakou činnost. To je důležitý, cíl. Já si vždycky nastavuju cíle. Teď udělám cédéčko, letos třeba, nebo vydám knížku.

Dalo by se říct, že muzika je tvůj motor?

Vůbec ta tužka je motor, celkově.

Jak k tobě přichází nápady?

Dá se říct, že já všechno píšu na jeden zátah. Moc dlouho mi to netrvá, třeba text mám hotový do hodiny, básničky a povídečky, to je jedno za druhým. Já v podstatě píšu každý den něco, jsem takový grafoman. Někdy mám pauzu, ale někdy za den napíšu šest krátkých povídek. Někdy zase týden nic, nedá se to naplánovat. Nic a nikdo mě nehoní, dělám si to podle sebe.

Dovedeš si představit, že bys psal na zakázku?

To si nedovedu představit. Občas mě někdo požádá, ale to jsou spíše kamarádi, jestli bych jim neudělal nějaký text. To jsem schopný udělat, ale že bych podepsal s někým smlouvu, to ne. Člověk je tlačený, že něco musí splnit do určité doby. To už není tak svobodný.

Daly by se písničky psát bez té svobody?

To se píšou právě líp, protože to vlastně dělat nemusíš, když tě nic netlačí. Děláš si to tak, jak si to děláš. Proto nemám smlouvy a nikdy jsem ani neměl. To bych asi ani nedokázal. Já vždycky půjdu do studia, tam za dvě hodiny natočím cédéčko a pokud tam chci muzikanty, tak ti to pak dotáčejí. 

Je něco, co bys do písničky nenapsal? Má Záviš nějakou hranici?

Rozhodně bych nepsal lyrický a zamilovaný písničky. To mi vůbec nesedí, ani mě to nebaví a připadá mi to stupidní. Je to každého volba, co si vybere. To, co dělám já, není taková komerční záležitost, nepouští mě v rádiu, je to určené pro jiný okruh lidí.

Lidi v mém okolí mají rádi tvoje balady.

Jo, ale ty já v těch klubech moc nehraju, protože lidi se chtějí zasmát. V těch rockových klubech je vlastně ani nehrávám.

A nemrzí tě to?

Trochu mě to mrzí, ale musíš prostě dělat to, co chtějí lidi, když si zaplatí vstupné. Chtějí slyšet to, co si zaplatili. Obyčejně v těch klubech nemá každý nastražený uši, je tam třeba šum a bordel. Musíš tam hrát takové písničky, aby s tou atmosférou souzněly. Když mě pozvou někam, kde je méně lidí, tak je hraju, ale to se stává málokdy. Mám asi čtyřicet až padesát písniček a ty hraju pořád dokola, sem tam přidám nějakou novou.

V jednom rozhovoru jsi říkal, že jsi věčný tulák. Co je cílem toho toulání?

Vzhledem k tomu, že když je normální situace, tak hraju co druhý den a jsem rád, že si chvíli odpočinu. Mám zhruba patnáct koncertů za měsíc, a to jsi pořád někde na trati. Když jsem nehrál, tak jsem se rád toulal. Toulám se dodnes, ale moje toulačky teď jsou za jistým účelem, za účelem koncertu. Dřív jsem jezdil po celé republice za přáteli. Mám tulácký boty na zápraží, které se tam chvějou a jsou netrpělivý.

Když jsou netrpělivé boty, jsi netrpělivý i ty?

No, teď je to těžký. Při lockdownu mi bylo úzko, to jsem jezdil po kámoších, jen tak na návštěvu, abych to vůbec přežil. Furt být doma je hrozný. Teď je taky hodně věcí zrušených, jak se zavíralo v deset večer, tak nemělo smysl koncerty dělat. Teprve v devět nebo deset hodin to začíná žít. Hodně koncertů mi přeložili třeba na únor.

Kdo jsou tvoji posluchači?

To jsou lidi tak do třiceti let, hlavně od patnácti. Je to dobrý, protože to publikum s tebou zestárne, to má málokdo.

Vlévá mladé publikum krev do žil?

Jistě. Smějí se a mají radost ze života. Já píšu tak, jak to cítím, neberu si žádný servítky.

Vybavuje se mi písnička Starý kokot. To je o tobě?

Jo.

A cítíš se tak?

To je všechno taková nadsázka. Tohle jsem napsal ve třiceti, takže ta písnička je stará pětatřicet let.

Cítíš se starý teď?

Ani ne. Pokud je člověk aspoň trošku zdravý, tak je to dobrý.