Dnes si v rubrice (RE)PORTÁL připomeneme životní příběh kněze a mučedníka Jana Sarkandera, který zemřel roku 1620 v Olomouci. Předchozí díly (RE)PORTÁLU naleznete zde.
Jan Sarkander se narodil 20. prosince 1576 ve Skočově, v Těšínském Slezsku. Po smrti Janova otce se rodina přestěhovala do Příbora na Moravě, kde Jan navštěvoval farní školu. V roce 1597 zahájil studia filosofie na olomoucké jezuitské univerzitě, v tomto studiu pak pokračoval v Praze, kde byl roku 1603 prohlášen magistrem filosofie. Hned v následujícím roce se zapsal na studia teologie ve Štýrském Hradci, po dvou letech však studia ukončil a jeho život měl nabrat jiný směr.
V roce 1606 se totiž Jan Sarkander oženil s Annou Plachetskou, dcerou váženého luteránského měšťana ve Velkém Meziříčí Jana Plachetského. Vztah s Annou však neměl dlouhého trvání, neboť Anna zemřela. Jan pojal úmysl stát se knězem a tak na konci roku 1607 přijal nejprve nižší svěcení následované potom v březnu 1609 přijetím svěcení jáhenského a kněžského.
Jméno Sarkander vzniklo humanistickým pořečtěním německého příjmení Fleischmann tj. řezník.
Po vysvěcení působil jako farář v Jaktaři u Opavy a následně jako místofarář v Uničově. Janovo krátké kněžské působení narušilo v roce 1609 uvěznění pro podezření ze spoluúčasti na útěku z vězení jeho bratra Mikuláše, který měl mařit libeňská ujednání mezi císařem Rudolfem a králem Matyášem z roku 1608. Z vězení byl Jan propuštěn až na počátku roku 1611 a v následujících letech působil jako farář na několika místech. Ještě v témže roce spravoval faru v Charvátech u Olomouce, od roku 1612 ve Zdounkách u Kroměříže, od roku 1615 farnost v Boskovicích a od dubna 1616 farnost v Holešově.
Když se Morava počátkem května 1619 připojila ke stavovskému povstání proti císaři Ferdinandovi II., napětí mezi nekatolickými a katolickými obyvateli značně gradovalo. V této atmosféře se Sarkander vypravil na pouť do Čenstochové, kde konal duchovní cvičení. S návratem na neklidnou moravskou půdu nespěchal a na panství svého patrona Ladislava Popela z Lobkovic v Rybniku na Ratibořsku žádal o volné místo v duchovní správě. V Rybniku jej však zastihl Lobkovicův list, v němž byl vyzván, aby se ujal své farnosti v Holešově.
Napjatá politická situace v zemi po stavovském povstání však Janovi nepřála a po svém návratu byl nekatolickým obyvatelstvem podezříván z aktivit ve prospěch císaře Ferdinanda. Podezření ještě zesílilo, když v únoru 1620 táhlo Moravou vojsko polských lisovčíků, kteří pustošíc kraj směřovali do Vídně, aby podpořili císaře. Jakmile se rozšířily zprávy, že se polská jízda blíží k Holešovu, měl Jan shromáždit své farníky, kteří v eucharistickém průvodu přesvědčili lisovčíky, aby se Holešovu vyhnuli. Nový moravský zemský sudí, protestant Václav Bítovský z Bítova, dal příkaz, aby se do tří dnů dostavili všichni katoličtí faráři z okolí Holešova do Brna. Jan se nejprve uchýlil na tovačovský zámek, následně se ukrýval v tovačovských lesích. Po osmi dnech byl dopaden u vsi Troubky na Přerovsku, spolu s dalšími kněžími dopraven do Olomouce a obviněn, že zradil vlast a že dal podnět k polskému vojenskému zásahu.
Podle legendy vystopoval prchajícího Jana Sarkandera v únoru 1620 pes řezníka z Troubek; v místě Sarkanderova dopadení pronásledovateli se nachází jeho socha.
Zde byl od 13. do 18. února 1620 podroben čtyřem útrpným výslechům, během nichž odmítal, že by měl jako Lobkovicův kněz a zpovědník podíl na vpádu polských vojáků. Protože ani poslední útrpný výslech trvající tři hodiny nepřinesl žádné pokroky, byl Jan ponechán svému osudu v olomouckém vězení. Následkům tortury podlehl o měsíc později 17. března 1620. Byl pohřben v olomouckém kostele Panny Marie na Předhradí, zrušeném v roce 1784 a demolovaném roku 1839; odtud byly Sarkanderovy ostatky přeneseny do kostela sv. Michala, posléze pak zčásti do katedrály sv. Václava.
Z kaplí nesoucí světcovo jméno je nejznámější novobarokní Sarkanderova kaple v Olomouci, která stojí na místě, kde byl sv. Jan Sarkander umučen.
Sílu kultu svatého Jana Sarkandera v Olomouci dokládá mimo jiné skutečnost, že jeho socha byla umístěna mezi sochy světců zdobící čestný a morový sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí, dokončený a vysvěcený v roce 1754 – tedy více než sto let před jeho blahořečením.
Redakce Olomouckého Reportu děkuje Vlastivědnému muzeu v Olomouci za možnost zveřejnění původních textů.
