Píše se rok 1930 a v Olomouci se místní Sokolská župa chystá zahájit stavbu koupaliště, které má vzniknout z jednoho říčního ramene. A opravdu, o rok později se zde plave a koupe. Pojďte si v rubrice Zapomenuté stavby připomenout legendární Sokolskou plovárnu.
„Na koupaliště si pamatuji. Bylo to super. Příroda, stromy, všude zelená tráva. Později se zasypalo, to byla strašná škoda,“ zavzpomínala Olomoučanka Petra Bělašková na plovárnu, která se rozprostírala na místě dnešního minigolfu a tenisových kurtů. Sokol plovárnu dostavěl v roce 1931, s realizací pomohl také dar půl milionu korun od Občanské záložny.
Původně se zde dalo koupat ve jednom 100 metrovém a jednom oválném bazénu. Oválný se skluzavkami si od místních získal přezdívku lavór. „Jeden byl bazén kulatý, docela hluboký. Stěny se pomaličku svažovaly. Jako dítěti mně přišel velikánský,“ vzpomněla na Sokolák důchodkyně Marie Bartoníková.
Druhý plavecký bazén měl na délku 100 metrů, v pozdějších letech byl ovšem přehrazen na dva. „Pamatuji si dva velké obdélníkové bazény, největší měl délku zřejmě padesát metrů, s kostkami pro závody v plavání, druhý byl kratší, asi kolem čtyřiceti metrů, pak jeden kruhový o průměru asi deset metrů, který měl kuželovitý tvar, s plochým dnem, a jeden malý, pro děti,“ rozpovídal se o Sokolském koupališti pro Olomoucký Report Pavel Foretník. „Jako dítě jsem se tam naučil plavat,“ dodal s úsměvem.
Chcete poznat další stavby, které vzpomínají na zašlou slávu? Stačí kliknout.
Zapomenuté stavby: Léčilo se zde 700 dětí ročně. Teď areál chátrá | Olomoucký Report
„Mezi obdélníkovými bazény a pevností byla přízemní budova se šatnami pro návštěvníky a u vchodu stála malá budka, kde se prodávaly vstupenky a nějaké občerstvení jako sodovky a slané tyčinky. Jako dítě jsem tyčinky kupoval za korunu dvacet,“ zapátral dále v paměti pan Foretník. Výborné tyčinky si pamatuje i Marie Bartoníková: „Tyčinky jsme milovali, takové ty tlusté, to byla kvalita. Nás bylo pět děcek, rodiče koupili čtyři balíčky a byli jsme po obědě.“
„Naposledy jsem tam byla na konci sedmdesátých let,“ řekla paní Bartoníková. Po dvaceti letech bohužel začalo betonové podloží v místech bývalého vodního toku praskat, nejprve v rozích, později i po celém dnu. „Když jsme lezli do lavóru tak se odíral beton, který nám zůstával na rukou,“ popsala Marie Bartoníková. Začal pozvolný zánik oblíbeného koupaliště, nejprve byl zavřen lavór, později jedna polovina plaveckého bazénu. V 80. letech zaniklo celé koupaliště.