Stojím před brankou plotu obklopující veliký areál několika staveb, klecí a volného prostranství. Slyším štěkot psů. Už zpoza branky se dá rozeznat mohutný pes od malého. Zazvoním a čekám na ředitelku psího útulku Ligy na ochrany zvířat v Olomouci. V tašce schovávám staré povlečení a ručníky. Doma nám dosloužily, chlupáčům ale přinesou ještě spoustu užitku.
Vidím, jak se ke mně blíží Hana Dědochová. Když vystoupila zpoza rohu, spustil se štěkot mnohem výraznější než předtím. Ředitelku poznají jeho obyvatelé po čichu. Podáme si ruce. Překročím práh branky a vrhám se do víru psího každodenního života.
Malvin, Gerry, Frodo. Tři z celkových šedesáti pěti psů, které tu mají na starosti pouze tři zaměstnanci. Přemýšlím, jak se sem všichni ti psi dostali. „Malvin se nám do útulku vrátil několikrát. Nejdříve si ho adoptovali jako štěně, ale zkazili ho natolik, že ho na zbytek života odsoudili do útulku,“ otáčí na mě hlavu Dědochová, zatímco mi odpovídá na otázky. Pak se zadívá na Malvina a lehce si povzdychne. Asi ji to mrzí.
Jdeme dvorem dál, ředitelka Hana Dědochová mi vypráví o strastech a radostech útulku. „Zatím žijeme jen díky dárcům. Díky nim útulek i vznikl. Dříve jsme provoz táhli z osmdesáti procent ekonomickou činností a z dvaceti procent z pomoci dárců. Dnes je to spíš naopak,“ vysvětluje mi ředitelka, kde bere útulek finance na provoz.
Zastavíme se u skromného příbytku. Jsem zvědavá, co na mě za dveřmi čeká. Paní ředitelka mi rukou pokyne, abych šla dovnitř. Překvapí mě slabé mňoukání a vrnění. Otevřeme jistící dvířka a pohled zelených oček na nás vrhnou tři malá koťata. „Někdo nám je tu nechal v krabici před útulkem. Ten dopis, co k vám dali, si klidně mohli odpustit, viďte holky,“ usmívá se Hana Dědochová a hladí si malé chlupaté kožíšky.
Všichni zaměstnanci útulku tu musí trávit spoustu času. Nejedná se o zaměstnání, kde se pracují osmihodinové směny, dodržují se pauzy na oběd a přesčasy se řádně hodnotí. „Kdybychom měli počítat přesčasy, tak jsme milionáři. Musíme tomu věnovat i svůj volný čas, je to dobrý skutek pro útulek. Svátky, pátky, je to jedno. Bývaly časy, kdy se pracovalo nonstop i přes noc,“ vzpomíná paní Dědochová.
Nejčastěji se do útulku dostávají psi, kteří se stanou nechtěným dědickým majetkem a projevením alergií u majitelů. Některá zvířata se zde ocitnou, protože na ně majitelé už nemají sílu. Všechny tyto aspekty poté přidělávají práci všem útulkům po celém světě, nejen tomu, co sídlí v Olomouci. I když se kapacita v olomouckém útulku snížila a provoz se stává pořád těžší, Hana Dědochová nikdy nezapomíná na obrovskou podporu všech dárců: „Ráda bych jim všem poděkovala osobně. Jsou naší obrovskou podporou. Doufám, že nám zůstanou věrní a také doufám, že přibydou další.“ Zavírám branku a přistihnu se, že v to sama doufám také.
