S Romanou jsem se seznámila na akci Kavárna Potmě. Během času stráveného v kavárně mě Romana zaujala svým optimismem a přístupem ke svému hendikepu. Nebere ho totiž jako aspekt, který by ji měl omezovat. Právě naopak, hledá cestu, jak lidem přiblížit její situaci a rozšířit pracovní možnosti pro nevidomé.
Upřednostňujete pojem slepý nebo nevidomý? V dnešní době se totiž jedná o velmi probírané téma.
Dříve jsem neměla ráda pojem slepý, protože jsem si myslela, že je hanlivý. Přímo jsem ho nesnášela. Pak jsem s ním, ale nějak srostla. Je to označení jako každé jiné. Když je člověk nevidomý, tak je nevidomý. Když je slepý, tak je slepý. Je to totéž. Nevidomý je mi srdečně blíž, ale slepá jsem taky, takže obě varianty jsou v pořádku.
Se zrakovým postižením jste se již narodila, nebo jste ho získala až v průběhu života?
Narodila jsem se v sedmém měsíci. V 80. letech, jak začínala éra inkubátorů, se nezakrývala miminkům očička a to způsobovalo, že jim kyslík vypálil sítnice. Takže jsem vlastně pár hodin po porodu odcestovala, jak já s láskou říkám, do USA. Né (smích), do Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, kde mě dali do inkubátoru a tam mi vlastně spálili sítnice. Osmdesátá léta byla takzvaná doba „mikrovlnkových“ dětí.
Znáte někoho, kdo si prošel podobnou situací?
Mraky. Opravdu hodně případů.
Kde momentálně pracujete?
Teď pracuji u nevidomých masérů, což je chráněná dílna. Také pracuji ještě ve dvou putovních Kavárnách Potmě, v Brně a v Olomouci.
Jaká je vaše vysněná práce?
Když jsem byla malá, chtěla jsem být doktorka, než jsem zjistila, že to nepůjde. Ale vysněných prací mám víc. U té jedné už bohužel vím, že to asi nepůjde. Chtěla jsem pracovat jako dula. Dula je doprovázející osoba u porodu, a protože já sama jsem tuhle možnost využila, když se mi narodil syn, vždycky mě ta práce zajímala. Pak mi ale došlo, že třeba některé maminky nebo rodiče nemají auto, a protože zásadně nejlépe se rodí v noci, transport by byl náročný pro obě strany. To samé platí pro návštěvu maminky po porodu. Takže tohle byla jedna z mých vysněných prací. Ale třeba když byl můj syn malý, tak jsem učila maminky vázat šátek, spolupracovala jsem s mateřským centrem a bylo to moc fajn. Tohle byla tedy alespoň trochu možnost, jak jsem se mohla v této oblasti realizovat. Druhá má vysněná práce je pracovat v nějaké kavárně, kde by třeba zatemnili pouze jednu místnůstku.
Chtěla byste tedy, aby zůstal zachovaný ten koncept toho, že si lidé mohou vyzkoušet jaké to je nevidět?
Přesně tak. Samozřejmě nechci kopírovat Světlušku, to vůbec ne. Popřípadě bych chtěla zkusit pracovat jako slepý číšník v kavárně, kde ostatní normálně vidí. Chci, aby ostatní věděli, že dokážeme normálně fungovat. Že umíme pracovat mezi lidmi. Mně by třeba bavilo pracovat i v hospodě, „flákat“ tam lidem s půllitry. Jsem docela výrazný člověk, takže si myslím, že bych tam zapadla (smích). Nebo bych chtěla pracovat se sociálně vyloučenými dětmi nebo seniory.
Už jste s nimi někdy pracovala? Máte nějaké zkušenosti?
Ano, co se týče práce s dětmi, tak jsem pracovala s romskými dětmi a moc mě to bavilo. Práce s dětmi mě naplňuje. Ať už jsou to hendikepované děti, děti s lehkým mentálním postižením nebo děti ze sociálně slabších rodin. V práci se seniory mám také praxi. Jezdím masírovat do kláštera k premonstrátkám a tam mám právě tuto klientelu. Miluji je povzbuzovat, motivovat … tito lidé potřebují obejmout, pohladit, často tam jsou sami. Mně se líbí koncept pseudovnučka.
Pseudovnučka? Můžete to trochu vysvětlit?
Určitě. Když je například babička sama a potřebuje si s někým popovídat, pomoci upéct bábovku, vyčesat pejska, tak bych tam pro ni vždy byla. Spousta těchto lidí je osamělých a naše společnost zapomíná, že tito lidé taky byli mladí, plní života, uměli milovat a byli milovaní. Ale je tady to stáří, které je posunulo jinam, na jinou dráhu a oni na té dráze potřebují toho svého průvodce. Proto se mi líbí ten koncept pseudovnučky, kdyby tu pro ně byla ta otevřená náruč, ten kontakt. To by mě možná bavilo ze všeho nejvíc. A teda hned potom kavárny.
Vy se tedy především snažíte bourat předsudky o nevidomých lidech. Že mohou pracovat, vlastně dělat cokoli, co si přejí.
Přesně tak. Já jsem člověk, který rád bourá bariéry. Ať už se týkají práce, života, vztahů. Jsem takový bourač bariér, a navíc miluji výzvy, takže asi tak.
Potkaly jsme se během akce Kavárna Potmě. Jak dlouho se jí účastníte?
No. V podstatě, já za sebe dva roky. Ale tenhle projekt znám už spousty let. A vlastně i můj bývalý muž tam pracoval asi před deseti lety. Takže to znám už skoro dvanáct let.
Do kavárny jsi se tedy dostala díky svému bývalému manželovi?
Ne. Díky vlastní iniciativě.Já mám velmi ráda práci s lidmi a v podstatě něco podobného jako Kavárna po tmě je můj sen. Teď jsem se rozhodla, že to zkusím. Obvolat kavárny a dát si s těmi šéfy schůzku. Chci, aby mě viděli naživo. Mohli se sami přesvědčit, co dokážu. Nechci s nimi komunikovat pouze pomocí emailů.
Máte už vymyšlený nějaký koncept, jak byste chtěla projekt zrealizovat?
Mám dva koncepty. Buď udělat salónek po tmě nebo obsluhovat v nějaké kavárně jako nevidomý číšník. Stačilo by mi mít nějakou cedulku, nebo někde napsáno nevidomá a obsluhovat. Třeba i za světla, ale hlavní je, aby lidé věděli, že něco umíme, protože naše společnost si to zkusí takhle po tmě a … wow, super, ale když jde o zaměstnání, tak je to problém.
Setkala jste se tedy s případy, kdy vám říkaly, že tuhle práci dělat nemůžete?
No, jéžišmarja. Dost často. Nejvtipnější jsou personalistky, které už hned od stolu soudí moje schopnosti. Já jsem vystudovaný sociální pracovník, mám magisterské studium, a když se dozvím, že nemůžu dělat osobní asistenci, protože bych jako nevidomá neuměla utřít nos. No tak, to je trošku absurdní. Nemůžu dělat s mentálně postiženými, protože bych jim neuměla pomoc. Jako jasně, chápu, že nebudu moc pracovat s autisty, kteří mají těžkou formu autismu a nemluví. Léta jsem ale pracovala s lidmi s downovým syndromem a vše bylo v pořádku. Naše společnost je naučená nevidomé lidi tolerovat. I třicet let po komunismu, ano, my vás převedeme, my si uděláme ten zářez na pažbě, že uděláme ten dobrý skutek, ale chraň vás ruka páně u nás chtít pracovat.
Jsou nějaké organizace, popřípadě firmy, které Vám tu šanci daly a upravily pro vás pracovní podmínky?
Pracovala jsem třeba v Tyflocentru, které zaměstnává nevidomé, ale to je organizace, která se na to specializuje, tudíž tu bych sem nezařadila. Firma, která mi dala v Olomouci šanci je firma OK DESIGN. Dali si tu práci, aby mi řekli, jak co funguje a já jsem pak komunikovala se zákazníky po telefonu. Dali mi tu šanci a toho si nesmírně vážím. Byla jsem tam dva a půl roku.
Máte nějakou další příhodu, co se týče odmítnutí kvůli tomu, že jste nevidomá?
Když jsem v covidové době chtěla třeba balit covid testy, tak nebyl žádný problém, dokud jsem jim neřekla, že jsem nevidomá. Pak mi odpověděli, že to nepůjde. Co kdybych někde zakopla o nějakou krabici a ublížila si. To mi připadalo směšné, protože orientace v prostoru je základ, který zvládáme i my nevidomí, sice nám to trvá o chvíli déle, ale zvládneme to. Podobná situace nastala i v případě, když jsem žádala o práci v Erotic city.
V Erotic city? Můžete mi o tom říct více informací?
Určitě. Hledali tam prodavačku. Psala jsem si se slečnou o tom, že jsem nevidomá, takovou tu svou naučenou mantru, co umím a neumím a navrhla jsem jí, že bych vlastně mohla být velmi přínosná. Lidi tam totiž chodí s ostychem, studem. Používají věty typu já jdu vybrat kamarádce, přitom všichni víme, že jdou vybrat sobě. Tak jsem navrhovala, že bych tam mohla být s těmi lidmi jako spojovací článek ke kase, u které by seděla vidící prodavačka. Když by byly regály opatřené cedulkami … kde by byl problém? Proboha, řekli by, že chtějí podat tohle a tohle a nebyl by tam žádný ostych toho, že je vidím nebo soudím. Vždyť já bych je neviděla (smích). Dostala jsem ale odpověď, že tam může být pouze jedna prodavačka a že nemůžou upravit podmínky. Takové známé odmítnutí.
Když se přesuneme na trochu obecnější téma. Které pomůcky jsou ve vašem životě nepostradatelné? Většinou totiž, když se řekne nevidomý člověk, každý si hned představí bílou hůl. Je tomu opravdu tak?
Tohle je hodně individuální. Každý by Vám mohl odpovědět něco trochu jiného. Opravdu nejdůležitější je ale samozřejmě bílá hůl. A pro mě je třeba nejdůležitější vodící pes nebo veškeré věci, které mi usnadňují práci nebo každodenní činnosti, takže například počítač s hlasovým výstupem nebo mobilní telefon se zabudovaným hlasovým výstupem.
Pro vás je tedy nejdůležitější vodící pes. Vidím, že ho máte s sebou. Je to váš první vodící pes?
Pro mě je nejdůležitější tady moje Ursa a už je to můj třetí vodící pes.
Máte dobré zkušenosti s výběrem vodících psů?
Určitě. Tady moje Ursa je ze Školy pro výcvik vodících psů Brno. Mým prvním vodícím psem byla labradorka, která se mnou dokonce i odpromovala. Jednou mě dokonce zachránila při zkoušce. Moc jsem toho zrovna neuměla a ona zachránila situaci tím, začala zvracet. Já jsem tuhle situaci znala, takže jsem jí hned dala k hlavě pytlík a zkouška mohla pokračovat. Ale když to viděl ten profesor, co mě zkoušel, tak se asi vyděsil, dal mi trojku a mohla jsem odejít. Pak jsem měla další fenku, to už ale byl Flat coated retrívr jménem Andy. A u tohohle plemene jsem zatím zůstala. Povahově mi totiž vyhovuje nejvíc.
