V mládí chtěl hrát fotbal, otcovy šlépěje ho dovedly až do francouzské firmy Bouygues construction. Dnes má Karel Ševeček na kontě stavby světových rozměrů, jako například hlavní linku metra v Egyptě, železnici v Alžírsku a tunel Groene Hart v Holandsku. Jeho kořeny však pochází z Hané.
Jak se stane, že se člověk z Prostějovska dostane ke stavitelství v zahraničí?
V roce 1984 jsem byl v Praze na konkurzu týkajícího se expertní činnosti v oblasti staveb v seizmických zónách a shodou okolností bylo v této době velké zemětřesení v Alžírsku ve městě Chlev, následkem kterého popadala velká spousta domů. Tamní vláda tehdy požádala Československo o specialisty v oblasti seizmicity. A protože jich u nás moc nebylo, tak jsem se v roce 1985 ocitl v letadle do Alžírska, kde jsem začal pracovat jako technický poradce pro Alžírské ministerstvo stavebnictví. O tři roky později jsem přešel z Alžírského ministerstva stavebnictví do francouzské soukromé firmy Bouygues construction, která existuje dodnes a ve které i nadále působím. V této firmě jsem se naučil stavět tunely, později jsem dostal francouzský kontrakt a začal jsem pracovat v Paříži.
Co jste vystudoval?
Vystudoval jsem stavební průmyslovku v Lipníku nad Bečvou, obor vodohospodářství a přehrady. Po ukončení jsem odešel na VUT do Brna na stavební fakultu, kde jsem se specializoval na vodní hospodářství a zakládání staveb. V roce 1979 jsem dostal diplom stavebního inženýra a po vojně v roce 1980 jsem začal pracovat na přehradě Karolinka u Vsetína. Už v době mých studií v Brně jsem se začal specializovat na stavby v seizmických oblastech. Tehdy jsem svoji diplomovou práci zaměřil na metodu konečných prvků pro dimenzování přehradních těles. Po ukončení studií jsem šel pracovat do Ingstavu do Brna, kde jsem pracoval v závodě 05 Kojetín, který byl specializovaný na zakládání staveb.
Máte někoho, kdo je vaším vzorem?
Mým vzorem je profesor Navrátil, jeden z prvních průkopníků metody konečných prvků v inženýrském stavitelství v České republice. Učil na VUT v Brně a byl to právě on, kdo mě dovedl až k diplomové práci.
Je stavební inženýrství právě to, čemu jste se chtěl věnovat od mládí?
Kdysi jsem hrál fotbal, ten mě bavil ze všeho nejvíc. Bylo mi ale jasné, že to není na uživení. Protože můj táta pracoval v dopravních stavbách, kam jsem chodil na brigády, měl jsem tendenci v otcových šlépějích pokračovat dál. Ovšem s tím rozdílem, že otec stavěl mosty a vždy mi vyčítal, že já chci stavět tunely.
Momentálně tedy žijete ve Francii. Kam všude vás vaše práce zavedla?
Jelikož jsem, řekněme, francouzským inženýrem, moje práce mě zavedla právě do Francie, do Alžírska, pracoval jsem v Egyptě, na Pobřeží slonoviny, v Africe a v Libanonu. Dále jsem působil v Singapuru, Thajsku, Malajsii, Austrálii, Vietnamu a na dlouhou dobu jsem se ocitl v Hongkongu. Těch destinací bylo opravdu hodně, nicméně jsem procestoval Evropu, Afriku, Střední východ a Asii.
Dá se tedy říct, že staveb máte na kontě opravdu hodně. Můžete nám říct, na jakou z nich jste nejvíce pyšný?
V prestižní záležitosti mě asi nejvíce hřeje u srdce druhá část Louvru. Jsem pyšný na most z Hongkongu do Macaa a na tunel Tuen Mun – Chek Lap Kok Link v Hongkongu. Také jsem navrhl a realizoval nejhlubší stanici metra v Africe, která se jmenuje Attaba. Za zmínku stojí i to, že jsem pomáhal francouzským egyptologům, kdy jsme vrtali pod Cheopsovou pyramidou a hledali posmrtné prostory.
Neměl jste strach, že dojde k poškození pyramid?
Vždy se začíná malými vrty, kterými se posílají geofyzikální sondy, takzvané georadary, pomocí kterých se zjišťuje, jestli se tam nenachází nějaké volné prostory. Pokud se tam najdou, dělají se další vrty, do kterých přijdou speciální sondy s kamerami a osvětlením, pomocí nichž se daný prostor pod pyramidou zkoumá. Velmi však záleží na materiálu zeminy, například když jde o pískovec, vzniklý prostor může být vymytý vodou.
Zmínil jste, že jste se podílel na stavbě mostu z Hongkongu do Macaa. Co všechno obnáší postavit takový most?
Je to most na otevřeném moři a já jako Hanák z Prostějova jsem viděl moře poprvé, když mi bylo 22 let. Stavba mostu Hong Kong Zhuhai Macao byla velice náročná, také proto, že jsme museli brát v potaz životní prostředí. Tento most měří 55 kilometrů a prochází různými podmínkami. Nejprve vede kolem pobřeží, potom se stáčí na moře a naráží na jeden z umělých ostrovů. Tam se musela metoda stavby základů změnit, protože jinak se staví na moři a jinak se staví na ostrově. Je tam velká spousta zlomových zón, protože v oblastech, kde jsou seizmické vlivy, se lámou a ujíždějí geologické profily. A my musíme postavit něco, co bude mít životnost minimálně sto let. Život delfínů, hluboké moře, vlny, tajfuny – to vše musíme při stavbě zohlednit. Je důležité být o krok napřed.
Jak dlouho trvá stavba takového formátu?
Stavěli jsme to tak, aby bylo možné most zprovoznit v jednom zátahu. Se vším všudy nám stavba zabrala 4 roky.
Jaké je to žít tak dlouho v zahraničí? Vracíte se rád domů?
Odjel jsem, když mi bylo 29 let a dnes je mi 66, tudíž jsem většinu času strávil ve světě. Mám hongkongské občanství a trvalou pobytovou kartu ve Francii. Ačkoli má člověk s věkem tendenci vracet se ke svým kořenům, nemyslím si, že bych byl schopen se úplně vrátit a odstřihnout ten svůj svět a přátele, které mám od Japonska až po Spojené Státy.
Je něco, co byste si ještě chtěl v životě splnit?
To je otázka právě toho, co mě čeká. Myslím si, že hodně věcí, co mě čeká, bude tím, co jsem si ještě nesplnil. Bude to, jak říkají Francouzi – circonstanciel, tedy nevím, co mě čeká, ale rozhodně to bude právě tím, co bych si ještě rád splnil.
