Byl prvním velitelem věznice, kterého prezident vyznamenal do hodnosti brigádního generála. Působil jako velitel olomoucké věznice a regionální ředitel. Svou kariéru u vězeňské služby ovšem Jiří Ruprecht začal v roce 1992 ve věznici Mírov. „Když jsem viděl viset lana z oken a ochozu, uvědomil jsem si, že končí hra a je tady skutečnost,“ vzpomínal velitel v rozhovoru pro Olomoucký Report na útěk Jiřího Kajínka krátce před tím, než zemřel.
Bylo to o víkendu, v neděli 29. října 2000. Jiří Ruprecht tehdy pracoval u Vězeňské služby České republiky na Mírově už osm let. „Každá věznice má svoji prověrku akceschopnosti. Když jsem se tehdy dozvěděl, že mám okamžitě přijet do práce, myslel jsem si, že se jedná právě o toto cvičení,“ popisoval první okamžiky Kajínkova útěku brigádní generál. Při příjezdu ho zaujalo zesílené střežení a nervózní atmosféra mezi vězni i členy vězeňské služby.
Podle Jiří Ruprechta se postavil pod zeď věznice na Mírově už s padající tmou, společně s kolegy měl prohledávat okolní lesnaté úseky a hledat uprchlého vraha. „Když jsem viděl viset lana z oken a ochozu uvědomil jsem si, že končí hra, je tady skutečnost a opravdová akce,“ vzpomínal a dodal: „Nevěřil jsem, že je možné odtamtud uprchnout.“
Systém vězeňství se proměnil, přiblížil se k evropským normám
Do práce, které poté zasvětil celý život, nastoupil ve svých třiadvaceti letech. Byla to doba devadesátých let, kdy na Mírově vzniklo oddělení pro doživotně odsouzené. „Přicházel jsem do kontaktu s Roubalem, Orlickými vrahy nebo i Ivanem Jonákem. Později jsem přešel k eskortní službě a vozil je například k soudům,“ popisoval svoji práci Ruprecht. Podle něj se musel jako mladý muž srovnat s prostředím a zvláštním pocitem, které ve věznici měl. „Byl jsem tehdy nováček. Dnes už je na přípravu nováčků rozhodně větší čas, než býval v devadesátých letech.“
Teď už vězeňská služba pracuje s jinou výstrojí, výzbrojí, jiné je zázemí na strážních věžích a dozorčích stanovištích. „Pracujeme s mnohem modernějšími zabezpečovacími prvky. Systém vězeňství se proměnil, museli jsme se přiblížit k evropským normám, týkalo se to jak programu zacházení s vězni, tak bezpečnosti pro naše zaměstnance,“ vysvětlil brigádní generál.
Naší prioritou je, aby se naši zaměstnanci vraceli v pořádku domů
Pracovníci vězeňské služby znají o vězněných lidech téměř všechno, a to na základě indexu nebezpečnosti, taky díky posudkům od pedagogů, psychologů a sociálních pracovníků. „O některých víme, že jsou bez problémů, uvědomují si, co způsobili. Poté tu jsou ti druzí, psychopatičtí, mající poruchy osobnosti, k nim je přístup odlišný,“ řekl Jiří Ruprecht. Prioritou je, aby se zaměstnanci vraceli v pořádku domů. „Máme řadu bezpečnostních opatření, jak se k takovým vězňům chovat. O bezpečnostním riziku se snažíme dopředu vědět,“ dodal.
Příslušníci vězeňské služby vstupují do vztahů mezi vězni výrazně, pracují totiž s nástrojem SARPO, který stanovuje charakterové vlastnosti vězněných osob. Jejich chování a jednání: „Tento nástroj se vyvíjí řadu let. Nedáváme k sobě člověka agresivního s empatickým nebo do sebe zahleděným vězněm. Máme označené vězně jako možné pachatele či oběti násilí. Jejich systém společného ubytování je opravdu propracovaný.“
„Může vězení člověka napravit? To, záleží na tom, kdo v tom vězení je. Můj názor je, že u několikanásobných recidivistů je šance k nápravě velice malá,“ přiznal v rozhovoru Jiří Ruprecht s tím, že vězeňská služba ovšem dělá vše proto, aby se lidé do vězení nevraceli. „Mnoha lidem už ovšem zkušenost s pobytem ve vězení stačila a už se za mříže nevracejí.“
Brigádní generál Jiří Ruprecht zemřel po krátké nemoci 10. června 2022.
