Svůj profesní život tráví Tom Gottwald převážně za mikrofonem, ať už je to ve studiu Radia Haná nebo na pódiu jako moderátor. Nyní se ovšem pustil i do světa knih. Kdo si libuje v četbě temných, tajemných knih s podivnou zápletkou, rozhodně by měl sáhnout po jeho debutu Polibek Choroby. Novela, která dosáhla bronzového úspěchu v literární soutěži Cena Karla Čapka Československého fandomu, nyní míří na pulty českých knihkupectví. Jaký je styl autora novely a ovlivňovala ho při psaní jeho profese?
Kdy jste poprvé něco napsal?
V pubertálním věku jsem psal básně tehdejší přítelkyni. Byly to takové romantické hlouposti, které se rýmovaly na poslední slabiku. Poté jsem napsal i veršovanou pohádku a poslal ji do soutěže. Dopadla hrozně.
Jsem ovšem takový, že mě neúspěch neodradí. Věděl jsem, že potřebuji větší trpělivost a vytrvalost, to víceméně nahrazuje talent.
Přečetl jste někdy zpětně svoje prvotiny?
Zmíněnou pohádku jsem napsal v době, kdy mi bylo sedmnáct let. Jmenovala se Ledová růže. Když jsem ji četl s odstupem let, tak se mi mentální představa toho díla pořád líbila. Stále jsem si říkal, že to je příjemně naivní a hezká pohádka, už bych ji ovšem napsal trochu jinak. Jedenáctileté dítě by si to možná se zájmem a zaujetím přečetlo.
Co autora přivede od naivní romantické pohádky ke knize, která se jmenuje Polibek Choroby?
S postupem času jsem se víc a víc zajímal o temná díla, o věci, z nichž mrazí. Vnitřně mi dělá příjemně, když mi běhá mráz po zádech. Líbí se mi potemnělé horory naplněné duchařskými tématy a záhrobní křivdou. Říkal jsem si, že bych rád něco takového jednou napsal. Moje kniha však horor žánrově tak úplně nenaplňuje. Polibek Choroby má svoji tajemnost, děsivé momenty, vědeckofantastické prvky, je tam i magický realismus, ale kolem hororu vlastně chodí okolo.
Vy jste říkal, že máte rád, když vám běhá mráz po zádech. Běhal vám při psaní?
Dělo se to, občas jsem se zastavil a v pozitivním slova smyslu si říkal: „Co jsem to napsal? To je hnus.“ První čtenáři se občas podivně zadívali, protože byli překvapení, že ve mně něco takového je.
Zmiňoval jste vytrvalost a píli. Jak se to projevuje v životě a při psaní?
V životě jsem byl obklopen lidmi, kteří měli na něco talent. Sám jsem si říkal, že já žádný talent nemám. Možná jsem ho jen neobjevil, každopádně jsem zjistil, jak to v životě obejít. Talent se dá nahradit trpělivostí, pílí a vytrvalostí. Věděl jsem, že se posunu a zlepším postupným nasloucháním a načítáním autorů, kteří talent měli nebo mají.
Četl jste tedy autory, kteří ovlivnili váš styl, jak byste ho ovšem popsal vy sám?
Hodně se v díle soustředím na rozhovory, protože sám trpím samomluvou. Jdou mně tedy docela dobře a snadno vytvořit. Při psaní popisu se snažím o líčení, a to v duchu trpkých věcí ve stylu Karla Jaromíra Erbena nebo Karla Hynka Máchy. Z jejich popisů člověk cítí zvukomalebnost a i těžkost a potemnělost.
Kdo si libuje v četbě temných, tajemných a podivných knih, rozhodně by měl sáhnout po debutu Toma Gottwalda Polibek Choroby. Novela čtenáře přenese do roku 1908 na centrální Sibiř. Šíří se tu dosud nepoznaná nemoc, kterou si pacienti ve svém blouznění představují jako osobu. A před svou smrtí blábolí, že je ta krásná Choroba zasypává polibky. A možná přece jenom netrpí přeludy. Nemoc přišla jako blesk z čistého nebe a kosí osady v obydlených oblastech jednu za druhou. Prapodivnou smrtící epidemii přijíždí z Petrohradu prošetřit mladý lékař Michail. Kdo ví, zda se aspoň on dokáže polibkům Choroby ubránit.
Jste zprávař a moderátor a pracujete převážně s mluveným slovem, jak se toto projevuje ve vašem psaném projevu?
Dovedu si představit, že je to více vypilované, více profesionální. Musím se trochu kočírovat, abych do textů nedostával zvyklosti z práce. Jedná se o prózu a ta má jinačí charakter, než jsou zprávy v rádiu, při jejichž tvorbě se vyjadřuji úsporně. Mnohokrát jsem musel knižní pasáže více rozpracovat.
Navíc jsem se musel i dovzdělávat po odborné stránce. V Polibku Choroby se totiž vyskytují i odborné linky. Chování postav a lidí v krizových situacích jsem zase znal z mého studia, jehož náplní byla i psychologie a sociologie.
Podle čeho jste vybíral prostředí, kde se novela odehrává? Proč zrovna Sibiř?
Ona to musela být Sibiř. Kniha se odehrává v roce 1908, kdy se na Sibiři stala velká a nečekaná událost, která ale v tehdejším společensko kulturně politickém dění zapadla. Tehdejší carská Rus totiž měla dost práce sama se sebou a měla jiné starosti než řešit zvláštní úkazy někde na Sibiři. Já se ovšem zamýšlím nad tím, co kdyby se tomu lidé věnovat museli.
Název povídky by mohl evokovat, že inspirace přišla v době covidové pandemie, knihu jste ovšem dopsal před čtyřmi lety.
Hrozně jsem se bál, že se svět inspiroval mojí nevydanou knihou. Dokončený text jsem odevzdal do soutěže Cena Karla Čapka v roce 2019 a dva nebo tři týdny poté jsem začal zaznamenávat zprávy z východu o záhadné nemoci, kterou nikdo nezná. Pak ještě došlo k vyhrocení vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou a ve veřejném prostoru se od té doby objevují jména jako například Gerasimov. Shodou okolností se moje hlavní postava jmenuje Michail Gerasimov. Až mě děsí, jak lze v Polibku Choroby najít spojitosti se současnými a nedávnými světovými problémy a vizemi.
Kniha jde do prodeje na konci července. Proč bychom ji měli číst?
Už je v předprodeji přímo v nakladatelství Golden Dog. A musím říct, že čtenáři s Polibkem Choroby zažijí chvíle napětí, znechucení, strachu a překvapení. Dokonce může přijít i pocit, že najednou čtou úplně jinou knihu, než měli do té doby v ruce. A věřím, že je pobaví i místy takový podivný humor.