Na posečené louce stojí jedenáct indiánských týpí. V osm hodin si doprostřed tábořiště s kytarou sedá Topinka. „Hej, hola, hola, holalá, skaut má nahá kolena,“ vyhání vedoucí písničkou přibližně třicet rozespalých skautek ze spacáků, jsou to členky olomouckého skautského oddílu Střelená kvítka. Začíná čtvrtý den tábora.
Den na skautském táboře ovšem nezačíná v okamžik, kdy Terezie Švorčíková, mezi skauty známá jako Topinka, hrábne do strun kytary. Jeho příprava vlastně začíná mnohem dříve, i několik měsíců před samotným čtrnáctidenním pobytem v přírodě. „Letošní tábor se začal připravovat v únoru. Já rozděluji úkoly a myslím na to, aby tady všechno probíhalo podle plánu,“ říká dvacetiletá Veronika Hanáková, hlavní vedoucí oddílu i tábora. Základem je vymyslet kostru celotáborové hry, kolem které se posléze buduje celý program. „Pokud nejsi sám zapálený do vybraného tématu, tak nedokážeš nadchnout ani další vedoucí a ani děti,“ vysvětluje přístup Topinka.
Aby byl pro děti od 10 do 15 let každý den plný zážitků, musí se spojit mnoho faktorů, které ze skautského tábora dělají to pravé ořechové. Tento úkol je na bedrech pěti vedoucích a dalších pěti lidí zajištujících chod tábora. Oni sami nejsou o tolik starší než samotné skautky, navíc vše dělají volném čase, dobrovolně a zadarmo. „Baví mě být člověkem, který může být pro holky vzorem, vlastně předávám to, co jsem se ve skautu sama naučila,“ osvětluje svoji motivaci hlavní vedoucí Veronika.
Po celý den se po táboře pohybuje vedoucí se zvláštní barevnou čepičkou, na vrcholku čepičky se nachází barevná vrtulka, na táboře Střelených kvítek se mu přezdívá Bič. „Bič má na starosti organizační chod tábora, aby byly holky ve 12:30 připravené na oběd a večer sesednuté u ohně,“ představuje jeho povinnosti vedoucí Verča.
Ke svačině Newtonův nápad a k obědu USA erteple
Už v osm třicet stojí osmadvacet skautek, pět jejích vedoucích, dvě kuchařky, dva dřevaři a jedna zdravotnice seřazení ve skautských krojích u stožáru. Na ranním nástupu už za sebou mají rozcvičku, ranní hygienu a snídani, tu připravují kuchařky, ony jsou ovšem na nohou už dávno před budíčkem. Připravují čaj, zatápí v kamnech, i v dalších částech dne kuchyň vlastně neopouští.
„K obědu je rajská a americké brambory,“ prozrazuje mi při krájení brambor kuchařka Hela Šnevajsová s tím, že ke svačině dnes skautkám naservírují Newtonův nápad, tedy jablko. Tím získají čas na přípravu náročnějšího oběda. Při práci doplňuje Helu její kamarádka a kolegyně v kuchyni Katka Bláhová. „Jsme bývalé vedoucí oddílu, vaříme tady pátým rokem a prodloužili jsme si tak život ve skautu,“ vysvětluje Káťa a nasype nakrájené brambory do pekáče.
Kuchařky zajišťují i nákupy potravin, přitom musí vyjít s rozpočtem, za který nakrmit přes třicet hladových krků. „Letos jsme už opatrnější, a kvůli financím se držíme na uzdě, dřív to bylo s penězi víc v pohodě. Nákup na dva dny vyjde přibližně na 6 tisíc korun, to dříve stačilo na týden,“ přibližuje finanční náročnost kuchyně Káťa.
Během příprav oběda zatím mladé skautky stihnou vyrobit několik náramků a přívěsků a zabrousit do hlubších témat při takzvané Duchárně. Jedná se o program, kde se každá vedoucí připojí ke skupince pěti holek a probere s nimi například osobní rozvoj, myšlenkové principy skautingu nebo duchovní život. „V posledních letech se snažíme zaměřit na psychiku holek. Děláme i každodenní rekapitulace, při kterých se mohou zamyslet nad svými radostmi a věcmi, za něž jsou vděčné,“ představuje program Topinka.
„Kde měla to klíště? Na pravém kotníku, že jo?“ vytahuje během odpoledního klidu zdravotnice Tereza Dosoudilová, kterou skautky oslovují jako Feru, šanon s chorobopisem každé skautky. „Letos zatím tři klíšťata. Je důležité zaznamenat místo štípnutí, aby se v případě komplikací vědělo, kde klíště bylo,“ dodává Fera, skautka a studentka medicíny. Na táboře se ovšem nestará pouze o fyzické zdraví skautek, ale nabízí podporu a všichni se na ni mohou s jakýmkoliv problémem obrátit: „Já jsem na táboře, protože se tady cítím doma. Baví mě to a holky mám ráda.“
Večerní kytara, poděkování a plusy a mínusy
Přeskočme teď odpoledne zaměřené hry a vraťme se na nástup, tentokrát večerní. Sejmutí vlajky, rekapitulace her, a hlavně družinové pokřiky. U ohně nedaleko tábořiště je již připravená hranice a několik laviček, kde se každý večer celý tábor sejde. Po hře na kytaru přichází řada na děkování, všichni si stoupnou a chytnou se za ruce. „Děkuju dřevařům za postavení volejbalového hřiště,“ říká například Hela. Poté se všichni rozchází a u hořícího ohně zůstává vedení.
Všech pět vedoucích si zpětně prochází den a zpětně hodnotí svojí práci, plusy i mínusy. „Když jsem do toho šla, tak jsem samozřejmě tušila, že to bude náročné. Letos s Terkou vedeme tábor poprvé a musíme si zvyknout, jak spolu fungovat,“ říká vedoucí tábora Verča.
Zároveň ovšem obě vedoucí tuto náročnost pozitivně kvitují. „Skaut dělá člověka extrémně schopným v mnoha životních situacích, máš zkušenost a víš, jak řešit různé nenadále situace, učíme se i nějaký leadership a další praktické věci a získáváme organizační schopnosti,“ uzavírá povídání Topinka.