Sbírají střípky vzpomínek obyčejných lidí a z těch skládají historický obraz. Tak by se ve zkratce dal představit celonárodní projekt Databáze dějin všedního dne (DDVD), do kterého může přispět třeba rodinnými fotkami každý. O projektu, podcastu PřeŽij historii, ale i popularizaci společenských věd, se v rozhovoru pro Olomoucký Report rozpovídala doktorandka Barbora Dietrichová z olomoucké Katedry historie.
Odkud pochází nápad na projekt, který se zaměřuje na běžného člověka?
Databáze dějin všedního je projektem Historického ústavu Akademie věd (HÚ AVČR, pozn. red.) a datuje se do 90. let. Čeští historici jím navazují na práci na vídeňské univerzitě. Po uvolnění poměrů po Sametové revoluci se vídeňští historici domluvili s těmi českými, a začaly se zkoumat všední dějiny, což se do té doby z historického hlediska u nás nedělo. Ujal se toho tehdy profesor Hlavačka a projekt funguje dodnes. Většina dokumentů pochází ze začátečního období, kdy v médiích proběhla výzva, aby lidé poskytli rodinné fotky, paměti, deníky a podobné dokumenty, které pak HÚ schraňuje a používá pro další práci pro poznání dějin každodennosti, obyčejných lidí. S novými technologiemi se prameny začaly digitalizovat a dnes je databáze dostupná pro všechny.
Co do té databáze tedy mohu zadat konkrétně?
Prakticky jakékoli klíčové slovo. Aktuálně třeba začínáme s kolegy pracovat na knížce o Vánocích, která by byla založená na pramenech z DDVD. V tu chvíli zadávám do databáze klíčová slova jako Vánoce, zvyky, tradice, prostě cokoli, co by mohlo souviset s tématem.
Pokud to dobře chápu, lidé poskytnou své vzpomínky, ale ne přímo popis konkrétní historické události?
Přesně tak a na základě toho se skládá příběh o dané době, nebo historické události. Pokud pak chce zájemce zpracovat určité období, vyfiltruje si prameny z databáze.
Co nejčastěji lidé poskytují?
Máme deníky, korespondenci, dokumenty, u kterých v době jejich vzniku nikdo nezamýšlel, že s nimi budou jednou pracovat historici. Spíš tedy máme střípky všedního života, ze kterých se dá skládat obraz tehdejší doby. Nezaměřujeme se na popis velkých událostí, jako spíš na běžný život tehdejších lidí. V tom je rozdíl oproti projektu Paměť národa, kde sbírají příběhy člověka na pozadí velkých dějin, zatímco DDVD se snaží mapovat obraz běžného života v minulosti, což zase může doplnit mozaiku dějin.
Databáze dějin všedního dne je celonárodní databází vzpomínek. Jen pro klíčové slovo Olomouc najde návštěvník na 4 tisíce záznamů. Nejnovější knihou, pro kterou historici využili databázi, je publikace Babičky. Pro tuto knihu bylo vybráno 27 nejzajímavějších vyprávění o babičkách z předminulého, minulého a počátku tohoto století. Vzpomínky zachycují babičky tak, jak se jeví v očích svých vnoučat – také již babiček a dědečků.
Jak jste se dostala k projektu DDVD vy?
S kolegou Liborem Denkem jsme chtěli založit projekt na popularizaci historie, ten jsme nazvali PřeŽij historii. Projekt měl fungovat jako podcast s historiky a lidmi, co mají k tomu co říct. Právě prvním hostem byl Vojtěch Kessler z HÚ AVČR, který má projekt Databáze dějin všedního dne na starosti, a díky němu jsem se k databázi dostala i já. Momentálně s ním a olomouckým kolegou Liborem Denkem spolupracujeme na publikaci o Vánocích.
Jak jste daleko s touto knížkou? Vyjde před letošními Vánocemi?
Momentálně pracujeme na rešerši literatury, filtrujeme prameny, které bychom mohli použít a to je teď mou náplní práce pro DDVD. Kniha by mohla během příštích vánočních svátků vyjít.
Už jsme to naťukli, ale přece jen mě zajímá, jak tedy probíhá sběr materiálů pro databázi? A kdo se může zapojit?
Funguje to tak, že cokoli odkazuje na každodenní život v minulosti, může kdokoli poskytnout. Mohou to být vzpomínky vaší babičky, rodinná kronika, památníky, staré fotky. Jestli někdo má doma něco takového a chtěl by, aby to posloužilo i vyššímu cíli a neleželo jen doma ve skříni, může kontaktovat DDVD. Pak už se člověk domluví, jestli chce materiály poslat, nebo sám přinést. V HÚ se materiály digitalizují a zavěsí do webové databáze. Někdy si lidé myslí, že jejich vzpomínky nejsou důležité, ale třeba mají právě ten střípek, který v databázi chybí.
Vaším původním projektem byl už zmíněný podcast PřeŽij historii.
Ano, tenhle projekt jsme zakládali s cílem popularizace historie, a původně mělo jít jen o podcast. Uvědomujeme si, že humanitní a společenské obory nemají úplně váhu v široké veřejnosti. Často slyšíme, že to jsou obory, které nejsou potřeba, což je ale způsobené i tím, že lidé nevědí, na jakých výzkumech historici pracují, co vlastně dělají pro obohacení společnosti. S těmito pocity jsme chtěli zajímavé výzkumy dostat z pracovišť i ven mezi veřejnost. Začali jsme s podcasty a na to se nabalily další věci.
Jaké například? Co je teď obsahem PřeŽij historii?
Obsahem podcastů jsou rozhovory, nedávno třeba rozhovor s děkanem Filozofické fakulty Univerzity Palackého a historikem Janem Stejskalem. Držíme formu podcastu, kdy se bavíme s hostem obecně o výzkumech, pak jsme se bavili právě i o financování našich oborů, společenském přínosu a co by se s tím dalo dělat.
Co by se s tím podle vás dalo dělat?
Myslím, že kdyby na tuto otázku byla jednoduchá odpověď, už se o ní nebavíme. Podle mě je cesta právě v popularizaci, přiblížení lidem, co historici dělají, že nejde jen o lidi zahrabané v muzeích a archivech, ale o vědce, kteří posouvají lidské vědění kupředu. I my historici tomu musíme jít ale naproti, mluvit jiným jazykem s veřejností než jaký používáme v knihách, být aktivní na sociálních sítích a celkově propagovat humanitní obory.