Jaká je situace Romů v Olomouckém kraji? Podle sociální pracovnice Jiřiny Somsiové je drtivá většina z nich sociálně vyloučených. Jen těch málo šťastnějších, kteří do České republiky přišli hned po válce, žije ve vlastním. Ti, kteří se přistěhovali později, typicky ze Slovenska, nemají šanci si sehnat nebo pronajmout normální bydlení a jsou tak odkázáni na přeplněné ubytovny. Přečtěte si rozhovor s Jiřinou Somsiovou, tato terénní sociální pracovnice s třicetiletou praxí je zároveň spoluzakladatelkou Společenství Romů na Moravě. Společenství má za cíl mimo jiné pomáhat sociálně vyloučeným s řešením své životní situace.
Kdo je nejvíce ohrožený sociálním vyloučením?
Jednoznačně Romové.
A kolik jich tak je sociálně vyloučených v Olomouckém kraji?
Řekla bych, že klidně i devadesát procent, je to katastrofa.
Jak těžké je pro ně sehnat bydlení?
Není šance, prakticky jen na ubytovně. I když to jsou mladí lidé, nejsou zadlužení, pracují. Ani s jedním nebo dvěma dětmi. Ani od města nebo přes realitní kanceláře. Ty dopomohly minulosti maximálně k tomu, že výjimečně našly nějaký starší opuštěný domek, který si ty rodiny mohly pronajmout, opravit a bydlet tak v uvozovkách ve vlastním. Ale přesto je to mnohonásobně lepší než na ubytovně. Navíc i ubytovny jsou přeplněné a lidi nezřídka neseženou místo ani v těch místních a musejí daleko. Olomouc, Prostějovsko, plno. Musí do Kojetína, Holešova, na Bruntálsko nebo až k polským hranicím. Také se stává, že se podaří ubytovat jen ženu s dětmi a muž zůstává na ulici, to je nejhorší. Rodina se rozdělí a to ji dál devastuje.
Myslíte, že v obtížném shánění ubytování hraje roli rasismus?
Ano, rozhodně. Dříve se s tím nepárali a říkali rovnou: „Nezlobte se, ale Romům nepronajímáme.“ Teď, aby to nebylo tak okaté, tak říkají, že ubytují lidi jenom s trvalým bydlením, nebo berou jako záminku neubytovat nějaký dluh, ty si zjišťují v systému SOLUS.
Nemají vůbec trvalé bydlení?
Málokterý Rom vám řekne, že bydlí v bytě. Těch, co mají domky nebo byty, je minimum. To jsou starousedlíci, jejichž rodiny tu jsou už od války. Ale ta druhá vlna v osmdesátých letech Romů ze Slovenska a jejich potomci, to je úplně něco jiného. V dnešní době Romové nemají nárok na jiné ubytování než na ubytovně, opravdu. A z těch se to nepohne další dvě generace. Protože město jim byt nedá a realitní kancelář také ne, tak aby jim sociálka nesebrala děti, tak musí na ubytovnu. Tam jsou rodiny s pěti šestmi dětmi na místnost. Obecně velmi přeplněné. Do toho hádky, opilecké křiky, hudba v noci.
Matka se stará o nejmladší a netuší, kde a co dělají ostatní
Kolik zhruba zaplatí za pokoj?
Osmnáct, klidně dvacet tisíc. Třeba na Černé cestě. Když tam mají děti, tak klidně ještě víc. A všechny ty peníze jdou majiteli, kteří na tom bohatnou. Když má město tu příležitost, tak místo toho, aby někde zřídilo městský byt, tak to raději pronajmou někomu s tím, že tam vznikne ubytovna, která se zaplní Romy. Pak to je tak, že jich je třicet v jednom domě, to mi připadá jako osady na Slovensku. Proč to dělají? Ti lidé nemají šanci se z ubytoven dostat. Když na to nějaká rodina má peníze a chce slušně bydlet, tak proč se nedá jedna rodina do jednoho domu. Však i ty případné dávky by šly městu, respektive státu zpátky. Takhle končí v kapsách provozovatelů ubytoven. Dříve byla šance třeba získat obecní byt, například když se stavělo na Trnkové, tak je tam rodiny dostaly. Dnes ani náhodou.
Zmiňovala jste, když pracují a nemají dluhy, jaké to je rámcově procento lidí?
Ze sta procent je trvale zaměstnáno tak deset. Ale chlapi často pracují načerno, nejvíc jako kopáči nebo jinde ve stavebnictví, ženy na dohody, často někde uklízí. Protože nemají vzdělání. Situace se ale změnila, pro nás terénní pracovníky byla dřív priorita zaměstnání, protože Romy nechtěli nikde zaměstnávat, dnes kdo chce, tak si práci najde, nabídka je jak pro muže, tak i ženy. Teď se to otočilo a není bydlení. A mnohem horší než byla, tak je situace ve vzdělávání.
A jaká je teď situace?
Jednak mladí nemají u svých rodičů žádný vzor nebo vedení, co se vzdělání, ale i práce týče. Také když je rodina s několika dětmi nacpaná v jedné místnosti třeba s pěti dětmi, tak se matka stará o nejmladší a neví, kde lítají ty ostatní, nechodí třeba do školy, mnohdy ani nespí doma ale někde u kamarádů a pak to končí u OSPODu. Natož aby dohlížela, jak jsou na tom ve škole, takže absolutně nepřipravené. A kdyby chtěly, tak jak se tam v těch podmínkách mají učit? Rámus do noci a žádný osobní prostor. A když pak začnou sbírat špatné známky, tak do školy nechtějí o to více kvůli obavám z nich. Většina z nich je pak na zvláštní škole.
Kdy mívají první dítě?
No, ani se neptejte. Víte, kolik já znám rodin, kdy ještě v deváté třídě a už měly první břicho? A rodiče jsou s prominutím tak blbí, že jim toho chlapa ještě shánějí. Hned jak vyjdou školu. Základní. Prakticky jsou samy děti a jsou naprosto nepřipravené řešit nějakou svoji situaci s ubytováním, navíc s dětmi na krku. Učila jsem je hospodaření, jak sestavit rozpočet. Marně. Mají problém vyjít, když mají zrovna peníze a nechce se vařit, tak dítěti strčí peníze se slovy: „Běž si koupit bagetu“. Když peníze dojdou, tak konečná. Navíc vařit neumí, leda halušky, těstoviny a upéct kuře. Nebo se jim nechce. Děti nesnídají, když už matka začíná vařit, tak ve tři odpoledne a až dovaří, tak je to zároveň oběd i večeře. Jedno jídlo. Pořádáme tábory pro děti a ty jsou úplně u vytržení, když tam mají tři jídla denně a svačiny k tomu. Nebo každý svou postel na pokoji. To jsou pro ně často úplně nové věci.