Soňa Coufalová vede Středisko výchovné péče v Tršicích na Olomoucku. Už 21 let pracuje se záškoláky a podobně problematickými dětmi. Je víc práce s dítětem, nebo jeho rodiči? Jsou dnešní děti horší, než byly předchozí generace? A proč se rodiče bojí říct si o pomoc? Přečtěte si rozhovor.
Jak dlouho pracujete ve středisku v Tršicích?
Je to vlastně už 11 let. Od počátku vzniku střediska, tedy od roku 2013. V této branži jsem už ale 21 let, protože naše středisko patří pod Dětský diagnostický ústav na Svatém Kopečku, kde jsem dříve taktéž pracovala. Historie střediska je velká, protože sahá až do 90. let, dřív bylo středisko v Kelči na Valašsku, potom se přesunulo do Tršic a tady začínám já. Středisek zaregistrovaných v republice je asi 37 s tím, že ne všechny jsou pobytové.
Je to dost?
Mohlo by být víc. Služby tohoto typu stále chybí. V některých krajích je jich dost, jinde méně. V Olomouckém kraji působíme my a středisko Dobrá Vyhlídka v Šumperku.
Jaká je čekací doba na přijetí do střediska?
Budu mluvit za naše středisko, patříme mezi největší pobytová střediska v republice – to je 22 dětí. U nás je čekací doba asi 3 týdny až měsíc, ale jsou střediska, která mají kapacitu na ubytování jen pro 8 dětí a tam čekáte i půl roku, a to potom může ztrácet význam. Protože problémy u dětí a jejich rodin jsou často aktuální a je dobré je řešit co nejdříve.
Středisko výchovné péče v Tršicích je školské zařízení, které spadá pod Dětský diagnostický ústav v Olomouci. Na pobyt přijímá klienty ve věku od 6 let do ukončeného středoškolského vzdělání. Nejvytíženějším obdobím, které SVP eviduje, bývá konec 1. a 2. pololetí školního roku. Dítě pak většinou stráví ve středisku 8 týdnů.
Je to tedy tak, že rodič zapíše svoje dítě?
Jsou čtyři možnosti, jak se k nám děti a jejich rodiny můžou dostat. Zaprvé je to na doporučení OSPODu (orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.), v tomto případě jsou děti již v péči kurátorů a ti doporučují rodinám pobyt u nás. To jsou děti, které mají potíže s chováním delší dobu, jejich situace se nelepší, spíše naopak a je zřejmé, že dítě a jeho rodina potřebuje intenzivnější odborné působení.
Druhá možnost je, že nás doporučí škola. Spousta škol s námi spolupracuje, třídní učitelka nebo pan ředitel zvedne telefon, řekne nám o dítěti a propojí nás s rodiči. My se často jedeme na dítě do školy podívat, zhodnotíme situaci a potom doporučíme další postup.
Třetí možností je, že se ozve dětský lékař nebo dětský psychiatr, kterých je mimochodem velký nedostatek. Dětský psychiatr vyhodnotí, že ne všechny potíže, které dítě má, patří do ranku psychiatrie, ale že některé projevy jsou více z oblasti výchovy. V tomto okamžiku doporučuje rodiči nebo pečující osobě naše zařízení.
A poslední způsob je, že si rodiče o našich službách řeknou mezi sebou.
Máme tu děti s počátečními problémy
Může pak dítě říct, že nechce nastoupit?
Může, protože u nás je pobyt dobrovolný. Péče je ale možná i ambulantní, kdy často přechází právě do péče pobytové. Rodiče přijdou na ambulantní setkání, kde společně vyhodnocujeme, zda je dítě „vhodným“ klientem pro naše zařízení. Zjišťujeme, jaká je jeho anamnéza, jaké typy poruch chování se u něj objevují a v jaké intenzitě.
Nepřijímáme děti, které jsou agresivní, zejména ve smyslu cíleně ublížit či poškodit druhou osobu, se záminkou vlastního zisku nebo děti, které potřebují jiný typ péče, třeba péči psychiatrickou. Veřejnost se často mylně domnívá, že pracujeme právě jen s dětmi nepřizpůsobivými a se zmiňovanými agresory. Toto ale není pravda. My ve středisku řešíme zejména počátky problematického chování.
Jak berou středisko Tršičtí? Přece jen s každými sociálními službami může růst nedůvěra místních.
Myslím si, že máme s obcí velmi dobré vztahy. Naštěstí nikdy žádný velký problém nebyl. Tahle budova má také svoji historii, nejsme prvním školským zařízením, které zde fungovalo. S obcí vzájemně spolupracujeme. Poskytuje nám pravidelně finanční dar a my za to vracíme např. tím, že pomáháme vysazovat v obci zeleň. Naše děti také pomůžou sousedům s prací na poli. Rozumím ale tomu, že je to velká neznámá a občané obce se přirozeně bojí. Přistupujeme k tomu opatrně.
Mohla byste mi popsat, jak to po příchodu dítěte probíhá? Dítě přijde a ví, že tady bude několik týdnů. Jak to celé probíhá?
Úplně na začátku přijde rodič nebo pečující osoba s dítětem na ambulantní konzultaci. Ta probíhá u psychologa nebo speciálního pedagoga a tito odborníci zjišťují jeho anamnézu a také vlastní zakázku, tedy na čem bychom mohli a měli všichni pracovat. Pokud dostatečně nepomáhá ambulantní péče, tak to znamená, že „dozrál“ čas k pobytu.
Dítě pak má nějaký plán léčby, nebo něco takového?
Jen bych poopravila pojem „léčba“. My jsme školské zařízení, takže spíše mluvíme o individuální výchovném plánu. Jsme režimové zařízení, základní terapií je tedy terapie režimová. Zní to strašidelně, ale s lehkou nadsázkou to u nás funguje jako doma, jen trochu přísněji. Jsou stanoveny styčné body, kterých se musíme my, klient i rodič držet. Doba vstávání, doba vzdělávání. Klienti u nás chodí do školy, kde je vzdělávají speciální pedagogové – učitelé, a to malotřídním způsobem výuky. Pak doba pracovní, doba terapie. Je důležité, aby dítě vědělo, jaký bude jeho den, jak a co má udělat a také, aby vědělo, co se stane, pokud si svoje povinnosti nesplní.
Co přijde pak?
Prvních 14 dnů je adaptačních. Dost často musí dítě začít dělat věci, na které není z domova zvyklé. Jsou to zdánlivé drobnosti – musí si po sobě uklidit, připravovat se do výuky, přizpůsobit se požadavkům pedagogů, přizpůsobit se ostatním dětem na skupině, stejně tak jako tolerovat jejich možné zvláštnosti
Následně nastává tzv. ostrý průběh, kdy se tlak na dítě zvyšuje. V této fázi by už dítě mělo mít pravidla naučená a zažitá, tím pádem se pozornost může začít směřovat k „zakázce“. Po dětech jsou vyžadovány změny. Dostávají týdenní úkoly, které jsou tzv. šité na míru a na kterých musí pracovat.
Probíhají motivační rozhovory, vytvářejí se cíleně zátěžové situace, stejně tak jako situace pro záměrnou úspěšnost. V závěru pobytu by měl být pro ostatní, nově příchozí klienty, pomyslným vzorem, taktéž se připravuje na odchod, kdy se trénuje, co a jak bude dělat doma, jak bude reagovat na situace, ve kterých před příchodem selhával. Jak zvládne první týden, první měsíc… Během pobytu kromě dítěte musí pracovat i rodič, bez něj to nejde. Rodič nemá mít dva měsíce „pohodu“, i když si to často myslí.
Práce s rodiči je často komplikovanější než s dětmi
Co nastane po pobytu? Inklinují děti k tomu se vrátit do starého způsobu života nebo je změna vidět?
Je to samozřejmě hodně individuální a záleží na mnoha faktorech. Ve většině případů je ale alespoň krátkodobě změna vidět. K dlouhodobé změně však nestačí jen absolvování pobytu dítětem, ale je potřeba i následná práce celé rodiny.
Takže pak záleží na rodičích?
Rodiče by měli spolupracovat jak během umístění dítěte na pobytu, tak i po jeho ukončení. Rodič stejně jako dítě dostává úkoly, na kterých musí pracovat. Musí absolvovat konzultace v zařízení, měl by dbát na doporučení, která od nás dostává. Bez tohoto je změna obtížná. Bohužel se někdy stává, že rodič změny ve svém přístupu dělat nechce, chybí některé dovednosti, kterými by změny mohl dosáhnout nebo má oslabené rodičovské kompetence.
Může se k vám dítě vrátit? Nebo jsou pobyty jednorázové?
Jedno dítě může absolvovat tři pobyty v zařízení tohoto typu. Během roku – není určeno, jestli kalendářního – může absolvovat dva. Někdy se vrací, někdy ne. Některým návrat dokonce doporučíme, u jiných to naopak nedoporučujeme.
Děti jsou vlastně stejné, jen je jiná doba
S jakými nešvary děti nejčastěji do vašeho zařízení chodí? A mění se to v průběhu let?
V zásadě se to nemění. Mezi největší problémy patří záškoláctví. Pokud děti nejsou ve škole, tak se většinou někde potulují a stýkají se se závadovou partou, kde hledají své uplatnění nebo jsou doma u počítače. Potom tu máme klienty s výukovými a vzdělávacími obtížemi, některé děti kradou nebo začínají být závislé na psychotropních látkách. V poslední době se zvyšuje počet dětí, které jsou závislé na PC – na sociálních sítích, či virtuálních hrách.
Takže neplatí ta obecná hláška „ty dnešní děti…“? Jsou třeba děti línější?
No většinou se říká, že dnešní děti jsou hrozné, horší. Dle mého názoru to není tak úplně pravda. Jsou stejné, ale žijí v jiné době a v tom je ten rozdíl. Dnešní doba jim nabízí, ale také bere něco jiného, než to bylo v době jejich či našich rodičů. Mají mnohem více možností, více věcí, zážitků, více informací, méně obav ze zajištění základních životních potřeb. Když máte „všechno“, tak ztrácíte pocit radosti, a proto se někteří naši klienti uchylují k psychotropním látkám….protože mohou zažít „ještě něco víc. A některé děti línější určitě jsou, také proto, že jim to jako rodiče dovolíme. Nicméně někteří naši klienti mají „všechno“, jiní nemají „nic“.
Jak vypadá dítě, které odchází?
Úplně jinak. Ne, samozřejmě vypadá úplně stejně, ale jeho projevy chování mohou být jiné. Během těch dvou měsíců se denně a intenzivně pracuje na změnách v jeho chování. Trénujeme s nimi, jak např. reagovat ve vypjatých situacích, při konfliktech, učí se, jak vycházet s vrstevníky, s rodiči. Někteří klienti se konečně naučí učit se, pochopí, že chodit do školy má i své výhody. Většina z nich získá ztracené nebo pošramocené sebevědomí, získají jistotu ve vlastní „já“.
To zní skoro jako zázrak…
To ano, ale na druhou stranu musím říct, že jsou i takoví klienti, kteří dvouměsíční pobyt jen „přežijí“ a neodnesou si téměř nic.
Které děti u vás končí nejčastěji?
Laická veřejnost si myslí, že u nás jsou děti hlavně ze sociálně-ekonomicky slabších rodin, ale není to pravidlem. Pracujeme i s dětmi, naopak z velmi solidně společensky postavených rodin, ale něco se prostě stane, a i tato rodina si najednou neví rady a potřebuje, třeba jen popostrčit tím správným směrem. Spoustu rodičů se stydí si přijít říct o pomoc, a přitom by někdy stačilo jen pár ambulantních konzultací.
Minimálně asi to, že rodiče, kteří hodně pracují, na dítě nemají čas, že?
Ano, nebo mají vysoké nároky, nebo naopak nízké nároky. Je to různé.
Některé děti u nás poprvé hrají karty
Jsou třeba nějaké rituály, které u vás děti zažívají poprvé v životě? Třeba opékání špekáčků?
Ano, i to se stává. Po nastavení a zvládnutí základních pravidel chodu našeho zařízení je čas i na „zábavu“. Některé rodiny vůbec nechodí do přírody, takže když se s klienty, zejména s těmi mladšími, jde do lesa, tak jsou nadšení, že mohou jen tak pobíhat, ořezávat klacek nebo stavět domečky. Jiné děti zase neumí jezdit na kole, takže se u nás toto naučí a mají obrovskou radost. Rodiny většinu času tráví u telefonů, takže když se s dětmi hrají stolní hry, tak zjistíte, že některé v ruce nikdy karty opravdu nedržely.
Takže strávíte někdy celý den hraním.
Může to tak teď vypadat, ale spíše bych řekla, že máme čas i na hru a to zejména během odpoledního programu a u mladších dětí. U těchto dětí je hra součástí jejich zdravého vývoje.
Víte, kolik dětí už prošlo vašima rukama?
Většinou je to okolo 80 pobytových dětí za školní rok. Co se týká ambulancí, tak to jsou stovky.
Dokážete takhle ve škole rozpoznat nějaký problém u dítěte?
Většinou ano, zejména u mladších dětí, protože ty se ještě nedokáží tolik přetvařovat. A ještě je dobré, když nejsme ve třídě představeni, protože když řeknete „přišli ze zařízení pro zlobivé děti“, tak děti zpozorní. Ale když neví, tak se méně hlídají a vy máte možnost vidět přirozenější chování.
Řada škol má taktéž obavy si říct o pomoc, např. při výskytu šikany ve třídě. Mohou to vnímat jako svoje selhání nebo že tímto krokem poškodí „dobrou pověst školy“. To je ale omyl. K selhání a poškození dobré pověsti školy dochází právě až v okamžiku, kdy se třeba zrovna ta šikana, neřeší.
