Loni musela na operaci, bojovala se zraněným ramenem. Skoro čtyři hodiny denně stráví v bazénu a úsilí se teď vyplatilo! Olomoucká plavkyně Barbora Janíčková poletí na olympiádu do Tokia, aby zaplavala co nejlepší čas ve štafetě na 4×100 metrů volným způsobem.
„Je to životní úspěch. Doteď jsem byla nejvýše na mistrovství Evropy, a to juniorském i seniorském. Ale tohle je úplně něco jiného. Nejvíce se tomu podobají možná Evropské hry, na kterých jsem byla v roce 2015,“ říká po velkém úspěchu jednadvacetiletá Janíčková.
Sen si splnila díky závodu v Římě na konci června, kdy zaplavala čas 55.51 sekund, čímž překonala nejlepší čas české plavkyně Anny Kolářové. A to o devět setin!
„V podstatě jsme se předháněly v tom, která z nás bude rychlejší a zajistí si místo ve štafetě na olympiádě,“ povídá Janíčková, která studuje na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Jaké jste měla pocity ve chvíli, kdy jste se to dozvěděla?
Když jsem v Římě zaplavala ten čas, tak jsem si říkala, že by to mohlo klapnout. I tak jsem ale čekala na schválení nominace ČOV (Českého olympijského výboru – pozn. red.) a plaveckého svazu. Tím, že se jedná o štafetu, tak jsem neměla do poslední chvíle nic stoprocentně jistého.
Jak dlouho trvalo, než to bylo oficiálně potvrzené?
ČOV zasedal v úterý a ve středu už vyšla zpráva, kde jsem byla napsaná. Ale ještě jsem čekala na další den, než vyšla i informace na Českém svazu plaveckých sportů.
Takže to byly docela nervy…
No, počítala jsem s tím asi na 90 procent, pořád tam byla rezerva, kdyby náhodou… Já byla spokojená se svým časem, čímž jsem splnila také svůj cíl.
Vaše časy se za poslední měsíce postupně zlepšovaly, a to velmi dobře. Jak se vyvíjely?
Loni v prosinci jsem zaplavala čas 57.50, což bylo o tři desetiny za mým osobákem. Pamatuji si, že jsem to vůbec nechápala, protože to bylo půl roku od operace ramene. Já si říkala, že závody zkusím, i když jsem měla velký strach ze startu, aby to rameno vůbec vydrželo.
Vydrželo vám. A pak letos v květnu na mistrovství Evropy byl čas ještě lepší – 55.80 sekund.
Jo, já se postupně zlepšovala po desetinkách. A tohle byl největší skok, v Budapešti jsem splnila B-limit na olympijské hry, což bylo podmínkou, abych mohla vůbec startovat ve štafetě.
Zpátky ještě k vašemu zranění. Jak jste si ho způsobila?
Na konci června minulého roku jsem si potřetí vyhodila rameno, bylo to při znakovém cvičení. Já jsem měla jít na operaci s tím už o rok dříve, ale tehdy to bylo po další operaci loktu a já chtěla sezonu nějak doplavat. Ale když jsem si ho vyhodila už potřetí, tak jsem se zákroku nevyhnula.
Kdy jste začala opět trénovat?
Do vody jsem poprvé mohla asi za dva nebo tři týdny, ale to jsem tam jen stála a dělala pohyby dlaněmi. Bylo to lepší, než abych se připravovala někde na suchu…
Nemohla jsem pořádně zvednout ruku, následovala dlouhá stagnace
To chápu. Jak to šlo pak?
Na konci srpna jsem zvládla plavat nohy s rukou u těla. V polovině září jsem už byla schopna udělat první náznaky kraulového záběru, ale rameno bylo hodně zatuhlé. Nemohla jsem pořádně zvednout ruku a následovala dlouhá stagnace, kdy se stav moc nelepšil.
Kdy se to zlomilo?
Někdy na konci listopadu, to jsem se odhodlala i k šipce. A to bylo vtipné, protože jsem se vrátila do svých šesti let, kdy jsem skákala ze sedu z kraje bazénu. (směje se)
Myslíte, že vás to zranění pak vyhecovalo víc? To zlepšení je obrovské…
To bych neřekla, spíš jsem začala plavat úseky intenzivněji. Nebylo cílem dostat ruku co nejrychleji nahoru na úkor bolesti, abych rychle zase plavala. Prioritou bylo, aby se to rameno uzdravilo a já v něj měla zase důvěru. A musím říct, že po každé pauze mám větší chuť do tréninku, a to je podle mě strašně důležité. Navíc mi psychicky hodně pomohlo to, že jsem mohla s ostatními jezdit na soustředění a nenechali mě doma. Velké díky patří fyzioterapeutům, kteří mě neustále ujišťovali, že tento stav je po operaci normální a že musím být trpělivá a dát tomu čas.
Kolikrát týdně trénujete a co vše jste obětovala, abyste se dostala na olympiádu?
Každý den ráno hodinu a půl, a ještě dvě hodiny odpoledne. A do toho asi dvakrát nebo třikrát týdně posilovna. Největší obětí byla škola, také jsem si řekla, že si bakalářské studium o rok prodloužím, abych stíhala tréninky. Takže zatímco spolužačky budou dělat státnice, já se budu učit na nějaké zkoušky, které už mají za sebou. Měla jsem i méně času na kamarády, ale vždy se snažím s nimi aspoň na chvíli sejít nebo zavolat. Mám velké štěstí, že lidé okolo mě to chápou…
Vypadá to, že plavání není žádná sranda. Obětovat tomu musíte plno věcí…
Spousta lidí netuší, jak je plavání náročné fyzicky, časově, ale i psychicky. (směje se) Ale kdybyste se zeptal jakéhokoliv plavce, řekl by to stejné.
Tokio si chci užít, budu tam ale jen čtyři dny…
Jaké máte cíle do dalších měsíců? Ještě studujete vysokou školu na Univerzitě Palackého.
Ano, už druhým rokem studuji tělesnou výchovu a biologii. A co bude dál? To bych taky ráda věděla. (usmívá se) Uvidíme, jak mi to bude plavat a na základě toho se pak rozhodnu. Nemá cenu nic konkrétního plánovat. Mým cílem je vydat ze sebe maximum na svém úseku štafety 4×100 metrů. A v Tokiu bych si to chtěla taky užít, ale bohužel tam budu jen čtyři dny.
Proč? Je to kvůli pandemii?
Přesně tak. Každý sportovec musí po absolvování své poslední disciplíny opustit dějiště do 48 hodin.
Takže zahajovací ceremoniál ani nezažijete. To je asi škoda…
On by měl být dva dny před startem štafety… Je otázkou, zda nás tam pustí, nebo ne. Podle toho, co jsem slyšela, tak to je i fyzicky náročné, takže s tím moc nepočítám. Mrzí to, ale zároveň to chápu. My tam pojedeme zaplavat co nejlepší výsledek a nemůžeme jít na start unavené.
Jaké máte od sebe očekávání?
To od sebe nemám, nikdy jsem na olympiádě nebyla. Ale jsem zvědavá a moc se na to těším.
