Vyjeli přes dobrovolnické organizace, na vlastní pěst, nebo jen chtěli pomoct. Zatímco na Jesenicku opadávala voda, postupně se už vybíraly peníze na zasažené oblasti a chystali se dobrovolníci, kteří na severu Olomouckého kraje měli začít pomoct s odklízením a zásobováním. Někteří měli v oblastech po povodních známé, někteří chtěli prostě pomáhat. Olomoucký Report přináší příběhy tří dobrovolníků, kteří se do pomoci zapojili.
„Krajina, kterou jsem během svého příjezdu míjel, byla k nepoznání a působila až děsivým dojmem, nespočet poničených domů, infrastruktury, všude prach, nánosy bahna a zničených věcí. Po příjezdu do Jeseníku jsem narazil na komplikaci jak se vůbec k přítelkyni dostat, jelikož cesta, kterou pravidelně používám už neexistovala,“ popisuje pro Report dobrovolník Marek, ten se na Jesenicko vydal pomáhat díky zmiňované přítelkyni, která v Jeseníku bydlí. „Společně s přítelkyní jsme pomáhali u známých její rodiny odklízet bahno, odpad a další nánosy ze zahrady, přes kterou se povodeň přehnala a poničila ji i okolí domu. Práce byla fyzicky náročná, ale vydrželi jsme. Ke konci dne se nám k naší spokojenosti odstranit a odvozit nánosy z většiny plochy zahrady, byli jsme s místními domluveni, že se zastavíme i následující den a práci dokončíme,“ popisuje dále Marek.
Marek je jedním z těch, kteří se na Jesenicko vydali na vlastní pěst. To ještě v prvním týdnu po povodních šlo, postupně ale kvůli podemletým silnicím hejtman Olomouckého kraje zakázal. Obce na severu totiž byly už tak odříznuté a do oblastí se prioritně musely dostat záchranné složky.
Vlastním autem se ještě na Jesenicko dostal dobrovolník Tomáš. Ten vyjel s partou přátel, naložili tři auta dobrovolníků i věcí na odklízení a vyjeli z Hlučína v Moravskoslezském kraji do Mikulovic, kde se vylila řeka Bělá. „Jeli jsme parta deseti kluků. S sebou jsme brali všechno, centrálu, vapky, desinfekce, vyřazené oblečení pro tamní lidi, základní trvanlivé potraviny a balené vody. Jedna naše známá, která bydlí v Hlučíně, má v Mikulovicích rodiče ve věku přes 60 let. Požádala nás, zda bychom nechtěli jet pomoct, takže takhle to celé vzniklo,“ vysvětluje Tomáš, jak se k dobrovolničení dostal.
„Že pojedu pomáhat, jsem bral automaticky. Polovina z nás tam zůstala do dalšího dne, půlka musela odjet večer domů. Když jsme dojeli do Mikulovic, tamní obyvatelé už byli v procesu vyklízení vytopených bytů. Všechno zničené ze zahrad a domů se vyhazovalo na ulici. Do Mikulovic byla naštěstí povolána armáda, ta měla těžkou techniku. Hromady zničených věcí na ulici tedy průběžně odváželi pryč,“ říká Tomáš.
Tomáš se pak do Mikulovic vrátil znovu, v minulém týdnu tam podle jeho slov bylo dobrovolníků mnohem méně. „Problém je, že vlna dobrovolníků po pár dnech opadla. Tamní starší lidé, kteří jsou nemocní, chodí o holích, stále potřebují muže na fyzickou práci. Když jsme tam byli před týdnem, tak jsme viděli jednoho dobrovolníka,“ dodává ke svému příběhu Tomáš.
Práce je náročná, místní jsou ale velmi vstřícní a vděční
Přímo do Jeseníku zamířila i Markéta. Jako dobrovolnice se zapsala přes Dobrovolnické centrum Univerzity Palackého, které koordinovalo pomocné ruce hned co opadla voda. Na Jesenicko každý den vysílali autobus se zapsanými dobrovolníky. „Vybrala jsem si Dobrovolnické centrum UP, protože to pro mě bylo nejjednodušší. Vyplnila jsem formulář, zaškrtla, který den se mně hodí a pak čekala jen na potvrzení,“ vysvětluje pro Report Markéta a dodává, že je navíc absolventkou univerzity, takže nebylo co řešit.
„Ráno jsme sedli do autobusu v Olomouci, bylo nás tam asi dvacet. Dojeli jsme před desátou do Jeseníku, pak se rozdělili a pomáhali po skupinkách. My jsme škrábali dopoledne bahno ze školních pozemků. Odpoledne nás pak rozvezli k hlavní silnici podél řeky. V každém domě jsme se pak ptali, jak potřebují pomoct. Asi do půl páté jsme pak nosili bahno ze sklepů, pak jsme zase sedli do autobusu a jeli domů,“ dodává dobrovolnice Markéta k průběhu celého dne.
Dobrovolníci často zmiňují náročnost práce, ale zároveň všichni dodali, že vyklízení musí být mnohem horší pro ty, kteří v místě žijí. Dobrovolníci přece jen z míst po povodních zase mohli odjet. „Mezi dobrovolníky nebyl nikdo, kdo by se štítil práce, i když to bylo fyzicky náročné. A taky trochu psychicky, pamatuju si to ticho v autobuse, když se před námi otevřela zatopená krajina a zničené silnice,“ říká Markéta. Ta původně měla vyjet pomáhat na Jesenicko ještě dvakrát, ale kvůli nemoci už pak neodjela.
Kolektiv dobrovolníků si pochvaluje i Marek. „Všichni táhli za jeden provaz, místní k nám byli velmi vstřícní, pohostinní a obecně během práce většinou panovala dobrá nálada. Bylo skvělé sledovat postup, který jsme na místě za pár hodin odpracovali a který ve mne vyvolával pocit nefalšované radosti,“ popisuje dobrovolník Marek, který dojel do Jeseníku z Prahy.
„Psychicky to pro mě náročné nebylo, protože nebyl čas na přemýšlení. Celý den člověk robil a když byla kuřpauza, tak se řešilo, co se bude dělat dále,“ uzavírá vyprávění Tomáš.