Anna Chesnokova studuje na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého. Od ostatních studentů ji ale odlišuje její původ. Pochází totiž z východoukrajinského města Dnipro, kde zůstala její rodina. Místo soustředění na studium se tak nyní bojí o osud svých blízkých na Ukrajině. Jací jsou Ukrajinci? Jak vnímá angažovanost Olomoučanů? A jaké to je být Ukrajinkou v Olomouci?
Jak jsi se do Olomouce dostala?
Původně jsem chtěla studovat na Ukrajině, ale když jsem začala hledat školu, zjistila jsem, že laboratoře na tamějších školách nejsou dostatečně vybavené. Volba tedy padla na Česko, protože už tady máme pár známých.
Jak vypadá situace v Dnipru?
Zatím je to dobré, ale pořád se ozývají sirény, takže lidé musí utíkat často do bunkru. Nad Dniprem raketové střely létají, ale vojáci je odkloňují. Moje rodina je zatím v bezpečí, ale tamní letiště a sklady se zbraněmi jsou zničené.
Jak vnímáš aktuální situaci? Přemýšlíš nad návratem za rodinou?
Mám na Ukrajině nejen rodinu, ale i přítele. Moje rodina je ale ráda, že jsem v Olomouci, že jsem v bezpečí. Tady mohu pomáhat, kdybych byla v Dnipru, moc bych toho nesvedla. Někteří lidé tam chystají zápalné lahve, ale jinak toho moc dělat nemohou. Často od místních slyším, že tady v Olomouci nemůžeme nic dělat, ale to podle mě není pravda. Včera (v pondělí, pozn. red.) jsem na demonstraci vystupovat nechtěla, protože jsem měla trému a do toho mám přízvuk, ale táta mi řekl, že bych měla být hlásnou troubou a můžu Olomoučanům popsat, jak to na Ukrajině skutečně vypadá, aby tu situaci pochopili. Proto jsem vystoupila. Myslím, že v Olomouci teď můžu být potřebnější než v Dnipru. Mí rodiče teď pomáhají v dniperské škole, která je centrem pro maminky s malými dětmi.
Myslím, že světovou veřejnost Ukrajinci překvapili. Jaká je ukrajinská armáda?
Máme silnou armádu, držíme se už šestý den (rozhovor vznikl v úterý, pozn. red.), naši vojáci stále bojují a Rusové nás podcenili. I můj táta je vojákem u Poltavy, tam je zatím klid. Nejhůř je na tom teď Charkov, kde Rusové střílejí do civilních cílů, ostřelovali školku s dětmi, dějí se tam hrozné věci. Na Ukrajině je státní armáda a teritoriální obrana, to jsou vojáci a dobrovolničtí vojáci pro každý kraj.
Lidé se tedy hlásí do armády i sami?
I můj přítel přemýšlí nad vstupem do armády, lidé chtějí bojovat. I mladí stojí fronty na přijetí do armády. Pokud bych měla o Ukrajincích něco říct, tak to, že Ukrajinci jsou bojovní, není to jen na popud Ruska.
Sama působíš v dobrovolnickém centru, jak vnímáš angažovanost Olomoučanů? Pomohla ti nějak univerzita, nebo kraj?
Co dělá kraj, to nevím, ale Univerzita chce pomáhat. Teď nám nabídli finanční pomoc, pokud nutně potřebujeme peníze. Já ale o příspěvek zatím žádat nechci, peníze zatím mám. Nevíme ale, co se bude dít třeba za měsíc, tak daleko ještě dobrovolnický program pro nás připravený není. Snad válka skončí už brzy.
Jak se cítíš jako Ukrajinka v Česku?
Před nástupem do školy jsem strávila rok v Praze, kde jsem se připravovala na přijímací zkoušky a učila se česky. Tam byly narážky na můj původ časté, někdy asi proto, že si lidé mysleli, že jsem Ruska a ne Ukrajinka. Mluvili se mnou rusky v obchodech, i když jsem chtěla mluvit česky, abych se zdokonalila. V Olomouci jsou lidé milejší, mám Moravu ráda. Jídlo je tu taky dobré, ale není takové, jako na Ukrajině, to mně chybí. Lidé jsou tady ale hodní, spolužáci mně pomáhají. Nikdy si ze mě spolužáci nedělali srandu kvůli jazyku, nebo mému původu.
Co bys vzkázala Putinovi?
Nevzkázala bych mu asi nic, rovnou bych jej zastřelila.
