Od čtvrtka 24. února se změnil svět. Poklidný život střední Evropy a velké části světa narušila reálná, v krvi se topící válka tak řečeno „za humny“ České republiky. První opravdový dopad vidíme na příchodu prchajících lidí. Je úžasné pozorovat aktivitu a účast desetitisíců Čechů na podporu lidí z Ukrajiny.
Dovolte mi však vyjádřit drobnou obavu a varování všem, kteří ve vrhli do pomoci, ujali se ukrajinských rodin, nabídli kus svých domovů, svých majetků, svého času i pohodlí. Mějte prosím na paměti, že jejich reakce nemusí vždy odpovídat Vašemu očekávání. Rodiny, matky, děti mají za sebou náročnou cestu ve velkém psychickém napětí. Po prvních hodinách v bezpečí a se střechou nad hlavou se mohou naplno uvolnit jejich strachy, pochyby, zda vůbec udělali správné rozhodnutí uprchnout.
Rozhoří se lítost nad opuštěním zbytku rodiny, domovů, majetku, zvířat. Může propuknout vztek, na který doposud nebyl čas. Může dojít k naprostému psychickému kolapsu u dospělých i dětí. Dohromady reakce uprchlých osob nemusí vyznít, tak jak jste si představovali. Nemusí vyjadřovat díky či vděčnost. Neznamená to, že ji nepociťují, jen v této extrémní situaci nebudou schopni něco takového vyjádřit.
Mnozí přichází z dobrých socioekonomických poměrů
Děti, malé i ty starší, mohou působit, že je to nijak nezasáhlo. Mohou dál hrát na mobilech či tabletech své hry a domáhat se internetového připojení. Je to normální. Zásah do psychiky se může projevit kdykoli, i v delším časovém horizontu. Některé starší děti, především chlapci 15, 16, 17 let se díky okolnostem mohli velmi rychle postavit do role ochránce matky a mladších sourozenců, převzít roli partnera či otce a je potřeba s tím citlivě nakládat. Návrat k odpovídající roli může trvat dlouho.
Také mějte na paměti, že mnozí přichází z dobrých socioekonomických poměrů, mohou být zvyklí na evropský standard a nemusí být schopni projevovat vděčnost za starý rozbitý mobil, rozšmajdané boty a použité hrnce. Opět, neberte to osobně, není to nevděk, je to jen vyjádření zoufalé situace, ve které se nedobrovolně ocitli.
A co tedy naopak dělat?
Ptejte se na potřeby a přání. Nerozhodujte za ně, předkládejte možnosti. Lidé v této situaci potřebují mít alespoň něco ve svých rukou a mít pocit, že řídí svůj osud. I kdyby to měla být možnost výběru mezi žlutým a červeným ručníkem. Přemýšlejte, jak byste chtěli, aby s vámi bylo jednáno v této situaci.
Občas je největším luxusem zajistit kousek soukromí a klidu a nechat rodinu projít všemi stádii emocí jejich cestou.
