Podcast HanáJede je projekt, který představuje známé i neznámé osobnosti z Hané. Jeho autorem je sedmadvacetiletý Lukáš Krbeček, který se mimo tvorbu rozhovorů zapojuje i do veřejného života města Olomouce. Je členem komise městské části Tabulový vrch a v roce 2018 kandidoval do zastupitelstva města za hnutí spOLečně.
Proč jste se rozhodl vytvořit podcast, který je zaměřený čistě na region Haná?
Rád dělám věci trochu jinak, snažím se je uchopit z jiné strany. Tohle byl přesně ten případ. Většina pořadů a podcastů je zaměřená na určité téma, například sport nebo politiku. Proč nevytvořit koncept, který bude vztažený k určité lokalitě? Jsem Olomoučák a žiji tady celý život, logicky mě jako lokalita napadla Olomouc. Nechtěl jsem se zaměřit pouze na město. Nabízela se Haná. Sám jsem byl překvapený, jak je vlastně Haná velká.
Dá se na našem regionu postavit celý koncept? Je zde dostatečný počet hostů pro každotýdenní publikování?
Vůbec o tom nepochybuji. Když jsem přemýšlel, jestli do toho jít a vytvořit podcast, vzal jsem si papír A4 a psal jména potencionálních hostů. Za pět minut jsem napsal padesát jmen, neměl jsem s tím žádný problém. Díky delšímu sbírání tipů na hosty jsem se dostal na trojnásobek původního čísla. Zajímavých lidí je na Hané dost. To je i jedna z myšlenek mého projektu. Ukázat, že šikovné mozky nejsou jenom v Praze a Brně.
Který chytrý mozek z Hané vás nejvíce zaujal?
Popravdě, těžko se vybírá jedno jméno. Někdo má za sebou neskutečně silný příběh, druhý se dokázal prosadit v tom, co ho baví, třetí například vystudoval školu a stala se z něj hvězda v oboru. Naši hosté jsou z pestrého mixu povolání, od tatérky nebo sládka pivovaru až po rektora univerzity nebo vrchního státního zástupce. Zajímavá je opravdu každá osobnost, která usedla k mikrofonu naproti mně a věřím, že si mezi nimi každý přijde na své.
Není zároveň zaměření pouze na Hanou omezující šířkou publika?
Asi ano, na druhou stranu by celostátní podcast s méně známým člověkem neposlouchali lidé odsud. Naši hosté jsou lidé, které naši posluchači potencionálně osobně znají nebo mají společné známé. Naopak zaměření na lokální osobnosti je naší přidanou hodnotou. Osobnosti z našeho pořadu můžete běžně potkat na ulici. I proto je naše cílová skupina lokální.
Do vašeho pořadu chodí také hosté, kteří nejsou například příliš známí a zvyklí na mediální pozornost, jak reagují na natáčení a přítomnost kamer?
Zatím se nestalo, že by se někdo vyloženě kousl. Na některých hostech je vidět nervozita, ale postupem času se uvolní a už je to v pořádku. U lidí bez zkušeností s mediálními výstupy je to přirozené, ale prozradím, že lehce nervózní byla i herečka Natálie Tichánková, která je běžně zvyklá vystupovat před kamerami nebo publikem. Natáčeli jsme totiž v době, kdy byla divadla zavřená, navíc to byl jeden z našich prvních dílů, ale po pár minutách to spadlo z nás obou a byl to super rozhovor.
Jaká je vůbec příprava na rozhovor s méně známým člověkem, o kterém je na internetu a v mediálním prostoru méně informací?
Pro mě kupodivu jednodušší. Sice není tolik informací, ale člověk se alespoň ptá na to, co ho opravdu zajímá. Mám samozřejmě vytvořenou určitou přípravu. To je pouze kostra, která zajišťuje návaznost rozhovoru, také pomůže v případě zadrhnutí našeho povídání. Já většinou svoje otázky navazuji na odpovědi mého hosta, reaguji na jeho odpovědi a na to co říká. Navíc si hosty vybírám sám, do podcastu zvu lidi, kteří mne zajímají, a tím pádem jsou tak i nastavené otázky.
Vnímáte u sebe posun vedení rozhovorů?
Každý rozhovor před publikováním několikrát slyším, opravdu každý. Od prvního dílu se při poslechu zaměřuji i sám na sebe, na svůj projev. Snažím se pracovat na parazitních slovíčkách a používání frází. Obzvlášť ze začátku jsem používal fráze opravdu hodně. Progres tedy ve vedení rozhovorů cítit je. Máme také zpětnou vazbu z okolí, že se oproti prvním dílům zlepšujeme. Po stovce rozhovorů na to budu třeba koukat zase jinak.
Jak vás ovlivňují rozhovory, které s hosty děláte? Jak ovlivňují vás osobně a váš pohled na svět?
Já sám jsem svým vlastní posluchačem. Podcast HanáJede bych si poslechl i v případě, že bych nebyl jeho autorem. Ti lidé mě baví. Jestli mě rozhovory ovlivňují? Zajímají mě názory hostů, příběhy a řešení problémů, které je na jejich cestě potkaly. To o lidech hodně vypoví, samozřejmě se i trochu inspiruji. Vždy se i v hlavě něco usadí. Každý host pro mě je úžasným zdrojem informací a zkušeností.
Jaké byly začátky natáčení? Dělal vám problém zvuk, technické věci, obraz a celková hierarchie natáčení?
Není to nic jednoduchého a já sám jsem velký perfekcionista. Nejdříve jsme natočili pilotní díl, který nespatřil světlo světa. Při jeho natáčení jsme si všechno zkusili, točili jsme na mobil a kameru, měli jsme už i nějaké osvětlení a setup. Po natočení pilotu a jeho zhlédnutí jsme věděli, co uděláme jinak. Od začátku jsem ale věděl, že zvuk musí být špičkový. Posluchač oželí obraz, ale zvuk musí být skvělý, to samozřejmě znamenalo nakoupit kvalitní techniku. S ostatním je to o zkoušení a kreativitě. Jsem pod podcastem podepsaný svým jménem, nechci se za něj stydět a nechci se stydět na to podívat.
Jak náročná je postprodukce při tvorbě vašeho pořadu a jak máte velký tým?
V úvodu projektu jsem se bál, že se nedostaneme pod tři lidi v rámci produkčního týmu. Nakonec to zvládneme ve dvou lidech. Pro vznik jedné epizody je potřeba sladit čtyři entity. Čas mě a mého kolegy Miroslava Krchňáčka, čas našeho hosta a náš natáčecí prostor.
Já domlouvám hosty do našeho pořadu, na starosti mám také přípravu rozhovoru a jeho natáčení. Kolega je účasten při natáčení, má na starosti technickou stránku rozhovoru, fotky a jeho hlavní práce začíná při postprodukci. Podle mě jsme v řádu hodin práce na jedné epizodě. Nestřiháme rozhovory, to ušetří hromadu času.
Vy jste kandidoval do zastupitelstva města Olomouce, sledujete stále městskou politiku?
Jasně, jsem v ní i aktivní.
Co říkáte na plán parkovací politiky města?
Těžko uchopitelné téma, mám z toho dost rozporuplné pocity. Uvědomuji si, že je tento problém potřeba řešit, snaha Olomouce je převzít příklad praxe z jiných měst. Otázka je, jestli je praxe v dalších městech dobrá. Například v Praze a v Brně parkovací zóny jsou. Stejně je tam vydáno více parkovacích karet, než je parkovacích míst. Velkou výzvou pro město je tuto změnu srozumitelně odkomunikovat lidem.
Vy jste členem místní komise Tabulový vrch, co tam občany trápí nejvíce?
Věcí je samozřejmě více. Chodí hodně podnětů na odstavené vraky a odstavená auta. To také vychází z problému parkování. Když někdo chodí rok kolem odstaveného auta, které již prorůstá travou a sám nemá kde zaparkovat, tak mu to samozřejmě vadí. Město dlouhou dobu nemělo účinnou mechaniku na odstraňování těchto aut. Pokud má totiž zaplacenou pojistku a je přihlášené, nejde s tím nic dělat. Teď už by se to mělo změnit a vraky by měly začít mizet. To je dobrá zpráva.
