Pracuje jako všeobecná sestra na lůžkovém oddělení Hemato-onkologické kliniky FN Olomouc. Je ale také edukační sestrou. Pacientům mimo jiné vysvětluje, jak probíhá chemoterapie a transplantace kostní dřeně. Maminka třináctileté dcery svůj volný čas dělí mezi spoustu aktivit a koníčků – od různých sportů až po dobré jídlo. A teď k tomu všemu ještě přidala účast v soutěži Sestra sympatie. Prosím, seznamte se: Kateřina Petulová.
Jak to s účastí usměvavé blondýnky v Sestře sympatie bylo? Přihlásila se sama? „Ale kdepak. To na mě ušily holky z oddělení,“ směje se. Nejdřív si prý myslela, že si z ní kolegyně dělají legraci. „Začaly vyplňovat přihlášku a volaly na mě, abych jim hned dala nějaké své fotky. Protestovala jsem, že do soutěže nechci. Ale ony mě přesvědčovaly: To ne, Petulo, ty tam za naši kliniku musíš,“ vzpomíná Kateřina Petulová, která je pro kolegyně taky „Petulina“ nebo jen „Petu“.
Pak však na přihlášku a na povinnost poslat do pořádající agentury svůj videomedailon a některé dokumenty zapomněla a odjela do zahraničí pomáhat onkologicky nemocné sestře. „Zavolala mi zástupkyně pořadatele, že mám chybějící dokumenty poslat. A když jsem holkám jen naznačila, že to asi nevyjde, tak se do mě pustily. Tak jsem se nakonec s agenturou dohodla, že všechno můžu poslat se zpožděním,“ vypráví všeobecná sestra, pro niž je Hemato-onkologická klinika druhým pracovištěm ve FN Olomouc. Před narozením dcery pracovala na Onkologické klinice.
Nejtěžší je pro nás vyrovnat se s onemocněním u mladých lidí nebo u maminek s malými dětmi
Diagnózy, s nimiž se musejí vyrovnat pacienti obou klinik, bývají leckdy fatální. Stres a tíseň pak může dopadat také na personál. To potvrzuje i Kateřina Petulová. „Nejtěžší je pro nás vyrovnat se s onemocněním u mladých lidí nebo u maminek s malými dětmi. Mluvíme o tom, probíráme to. Nedávno jsme například byly na pohřbu mladé maminky, která se u nás léčila dva roky. Byla po transplantaci, vrátila se ale ve zhoršeném stavu, šla na druhou transplantaci a ani ta bohužel nepomohla. Tak to jsme obrečely,“ přiznává.
Přestože se snaží zachovat si profesionální odstup, někdy se to nedaří. „Je to pro nás o to horší, že na našem oddělení bývají pacienti měsíc a déle. To se potom odstup udržuje těžko. Máme tak dost času, abychom se seznámili. Často o nich víme víc, než víme o svých vlastních kamarádech,“ otevřeně popisuje neveselou stránku své profese. Kamarádský vztah s pacienty jí pomáhá navázat také fakt, že s nimi bývá v kontaktu při edukaci. „Říkám jim, co je čeká, jak transplantace probíhá a také jaké mohou být nežádoucí účinky transplantace nebo chemoterapie. Dávám jim i výživová doporučení, tedy co jíst mohou a co by jíst neměli. Při těchto rozhovorech mám víc času a stává se, že si pacienti chtějí prostě popovídat, svěřit se s bolestí, pocity. Snažím se to vypustit, zapomenout, ale někdy to prostě nejde, pacient se vám tak vryje pod kůži, že na to zapomenout nemůžete, že si nesete domů,“ přiznává Kateřina.
Jedna druhou tady nutně potřebujeme, musíme se podporovat.
O to důležitější je pak pro ni relaxace. Co jí pomáhá načerpat nové síly a oprostit se od nepříjemných myšlenek? „Sportuji. Běhám, hraju volejbal, občas plavu. Nedávno jsme s kamarádkami začaly s otužováním,“ vyjmenovává některé své aktivity. Má taky ráda dobré jídlo. „Znám snad všechny restaurace a kavárny ve městě. Když někdo potřebuje vzít známého na dobrou večeři, umím jim doporučit. Mám prostě jídlo ráda a zkouším ráda nové věci. Ráda i vařím, zvlášť když dcera odmítla chodit do jídelny, ale ráda se nechám i pohostit,“ zmiňuje svou další zálibu a nezastírá, že zvládnout všechny své mimopracovní aktivity jí pomáhá i směnný provoz. „Mám pocit, že mám víc času než kolegyně, které chodí na ranní směnu a odpoledne toho už moc nestihnou. Jediná nevýhoda směnného provozu je, že nemáme víkendy,“ připouští.
Na své kolegyně a celý kolektiv nedá dopustit. „Jedna druhou tady nutně potřebujeme, musíme se podporovat. Tady to snad ani nejde jinak. Jak hemato-onkolige, tak onkologie, kde jsem pracovala dřív, jsou obory, díky kterým si víc vážím života. Mám k životu větší pokoru. To ale neznamená, že si s pacienty neužijeme legraci. Naopak, nasmějeme se víc než dost, bez nějaké radosti by to rozhodně nešlo,“ podotýká Kateřina Petulová. Jak kolegiální a soudržná je parta na oddělení, dokládá i dárek, který dostala ke čtyřicátinám. „Holky na mě ušily seskok padákem, aniž by věděly, že se bojím výšek! Ale já jsem pro každou srandu, tak mi věřily a dodávaly sílu, abych to nevzdala. A já to nakonec dala, ačkoliv jsem byla hodně vystresovaná. Teď, s odstupem jsem jim nesmírně vděčná za nepopsatelný zážitek, na který velmi ráda vzpomínám. Něco takového jsem letos potřebovala. Byl to těžký rok,“ dodává.
Může to znít jako fráze, ale Kateřina Petulová svou práci vnímá jako poslání. „Musí to tak být, musíte ji dělat srdcem. Je strašně znát, když ji srdcem neděláte. Pacienti jsou na to pochopitelně velmi citliví. Občas si taky postěžují, že někde měli špatné zkušenosti. Takovou zpětnou vazbu považuji za důležitou. Je nutné pacientům naslouchat. To platí pro všechny kliniky, ale pro naši obzvlášť,“ zdůrazňuje všeobecná sestra.
