Olomoucká organizace Zet-My nabízí pomoc rodinám dětí s mentálním postižením. Homesharing propojuje hostitele s rodinami dětí, takovými hostiteli jsou i manželé Soldánovi. V Olomouckém kraji aktuálně homesharing pomáhá deseti rodinám, jak pro Report uvedla koordinátorka homesharingu Lubica Omastová. Jaké to je, být hostitelem a kdo se jím může stát?
„Teď je to dva roky, co jsme se na hostitelství připravovali. Dostali jsme se k homesharingu tak, že jsme chtěli nějak dobrovolničit a viděli reportáž o homesharingu v televizi. Pak jsme měli jasno, jak chceme pomáhat,“ začíná vyprávění Jana Soldánová. Společně s manželem jsou hostiteli jedenáctileté Julie.
U stolu sedíme čtyři. Já, manželé Soldánovi a koordinátorka homesharingu Lubica Omastová. „Homesharing má pomáhat rodinám, které pečují o děti s intelektovým znevýhodněním. Převzali jsme tento koncept z Irska. Jde o přirozený doplněk sociálních služeb. Je to něco navíc, co nabízíme rodinám, aby si mohly aspoň na chvíli odpočinout,“ vysvětluje koncept homesharingu Lubica Omastová z organizace Zet-My a doplňuje: „Sdílená péče není úplně přesný překlad, jde spíš o sdílení domova a trochu i sebe. Nabídnete kousek svého místa, času a pozornosti dítěti s postižením. Tím pomůžete i jeho rodině od náročné péče.“
Zajímá mě, jak proces dobrovolnictví v podobě homesharingu funguje. „Hledáme hostitele, ty pak důkladně připravíme. Pak se seznamují s rodinou za podpory našeho odborného pracovníka. Postupně se poznávají, náš prostředník pomáhá ve skamarádění se mezi rodinou. Některé děti ani nemluví, může tak být pro laika těžké rozpoznat, co dítě právě potřebuje. Právě s tím hostiteli na začátku pomáhá náš pracovník,“ vysvětluje další kroky zařazení do homesharingu Lubica Omastová.
Organizace Zet-My se zaměřuje na lidi s kombinovaným mentálním postižením a poruchou autistického spektra. „Máme klientelu, která vyžaduje vyšší míru podpory. Proto rodinám poskytujeme i odlehčovací sociální službu s individuálním přístupem,“ říká koordinátorka.
Díky naší pomoci získá rodina aspoň trochu času
„Julinku si bereme každý týden v neděli odpoledne na čtyři hodiny. Její rodina má ještě dvojče Štěpánku, tak ten čas, kdy hlídáme my, využívají, aby se mohli plně věnovat Štěpánce,“ popisuje Jana Soldánová, jak vypadá jejich konkrétní hostitelská role.
Jak tyto čtyři hodiny mohou pomoct pečující rodině? „Spoustu akcí si plánují právě na neděli, protože s naší pomocí mohou počítat. My sami už máme větší děti, takže se o Julinku staráme pak všichni. Je to pro nás takové rodinné odpoledne, už s námi chodí i vnouček,“ vysvětluje paní Soldánová, kterou vzápětí doplňuje manžel Martin: „V případě Julči to není ani tak o ní, jako spíš o jejích rodičích. Myslím, že díky naší pomoci dostávají aspoň trochu času pro sebe. Jsou v permanentním zápřahu.“
Jedenáctiletá Julie patří mezi děti s Angelmanovým syndromem, nemluví a navíc má poruchu spánku, což pak výrazně ovlivňuje i její rodiče. „Julinka je hodně kontaktní a vyžaduje neustálou pozornost. Co tak může být pro rodiče po letech neměnné péče vysilující, hostitelům naopak přináší radost a chvíle tady a teď,“ dodává Omastová.
„Musíte jí dát plnou podporu a soustředěnou pozornost, je na vozíku a pokud se zakloní, nesmí ji člověk pustit. Jsme rádi, že jsme navázali dobrý vztah i s rodiči. Často nám děkují, že se v létě mohli projet v neděli na kole, vyměnit doma koberec, nebo si zajet na nákup,“ popisuje Soldánová.
Každý pár hostitele a rodiny je výjimečný
„Páry vytváříme jako jedinečnou dvojici, kde si hostitel vytváří kamarádský vztah s konkrétním dítětem. Homesharing je hodně vztahový, z rodin se stávají přátelé, ale stále máme mnoho rodin, které by homesharing potřebovaly a snažíme se oslovit další zájemce o hostitelství. Není to jako sbírka, navážete konkrétní vztah s člověkem, kterému pomáháte a k tomu vám to dělá radost,“ vysvětluje mně koordinátorka homesharingu.
Ptám se, jak to konkrétně vypadá u Soldánů. „Já jsem spíš vozič vozíku, žena je ten hlavní hostitel,“ směje se Martin Soldán, ale manželka mu trochu oponuje: „Tohle je taky hodně důležité, jak Julinka roste, je už vozík pro mě těžší.“
Každý potenciální hostitel si může určit preference, nebo podmínky, na jejich základě pak organizace vybírá vhodné dítě. „Mojí malou podmínkou bylo, aby dítě bydlelo poblíž, abychom mohli pomáhat častěji,“ říká Soldánová a Omastová dodává: „Chceme, aby to páry měly k sobě blízko, aby to pro ně nebylo víc zatěžující. Aby si pečující rodiče s hostitelem rozuměly, mohly navázat důvěrný vztah.“
Velkou výhodou homesharingu je, že se dítě učí větší samostatnosti a zvyká si na jiné osoby, než jsou rodiče. „Zrovna Julinčiny rodiče to řeší hodně, bojí se, co s Julčou bude,“ říká Soldánová.
Zajímá mě, jestli bylo nutné mít předchozí průpravu v sociálních službách, nebo co vnímali Soldánovi jako prospěšné: „Měli jsme jedno dítě a chtěli druhé adoptovat. Absolvovali jsme proto kdysi všechna školení pro pěstounství, nakonec jsme se ale pěstouny nestali, protože jsem otěhotněla. Za mě bylo hodně přínosné školení od Zet-My, po tři víkendy jsme absolvovali pečlivou přípravu,“ vysvětluje Jana Soldánová. „Pomohlo nám to i v informacích o dětech a s autismem. Někdy vidíte rodiče s dítětem a říkáte si, že je nevychované, přitom po školení už víme, že dítě na spektru jen tak nepoznáte, těžko někoho soudit,“ doplňuje manžel Martin.
„Ty odsudky, které si společnost vytvoří, i když nezná dítě, ani jeho rodiče, to vás pak přejde,“ říká Soldán a Omastová doplňuje: „To je právě na homesharingu skvělé, že i takto pomáhá edukovat veřejnost, člověk zvenku se zapojí a rozumí lépe jinakosti.“
Zapojují se celé rodiny i jednotlivci. Homesharing je i pro aktivní seniory
„Jedním z důvodů, proč to dělám je, že se zapojují i naše děti a tím jim ukazujeme, že je normální takhle se zapojit, pomáhat a že to není nic neobvyklého,“ popisuje Soldánová.
A kolik je rodin, které by homesharing aktuálně využily? „Zavádíme homesharing v osmi krajích, Zet-My realizuje homesharing v Olomouckém kraji. V evidenci máme dalších 35 rodin, které na svého hostitele čekají. Máme už deset párů, které podobně jako Jana a Martin pomáhají. Není to snadné, ale je důležité se nebát a udělat první krok,“ odpovídá mi koordinátorka.
Zatímco Soldánovi museli na školení do Lanškrouna, teď už se hostitelé mohou školit i v Olomouci. „Máme to různě, chvilku býváme doma, v létě na hřišti, někdy jsme na chalupě, někdy jdeme na festival, jedeme na výlet, byli jsme se podívat na vánoční trhy,“ popisuje program s Julií Jana Soldánová.
Do homesharingu se může zapojit jednotlivec, pár i rodina. „Podmínkou je, aby byl hostitel plnoletý. Máme i hostitele, který je aktivní senior, ten zase třeba s dítětem hraje deskovky. Jsou hostitelé, kteří si představují, že si budou s dítětem prohlížet knížku a jsou hostitelé, kteří si berou na předání dítěte běžecké boty,“ popisuje se smíchem Omastová, jak se v organizaci Zet-My snaží dát dohromady zájmy i schopnosti hostitelů, dítěte a pečujících rodin.
